Na internetu najdeme tabulku, která jednomu typu doporučuje konkrétní protějšek a před jiným varuje. Dvojice s podobnými výsledky v ní může dostat příslib snadného soužití. Jiná tabulka naopak vyzdvihne protiklady. Podle čeho bychom měli poznat, že takové doporučení něco vypovídá o našem vztahu?
Ani oficiální výklad MBTI neurčuje nejlepší nebo úspěšnější kombinace typů. Uvádí, že dobře spolu mohou vycházet lidé se všemi, některými i žádnými shodnými preferencemi. Písmena mohou nabídnout témata k rozhovoru; o konkrétním soužití potřebujeme zjistit mnohem víc.
Co máme opravdu společné
Představme si dva lidi, kteří po náročném pracovním týdnu rádi tráví páteční večer doma. V této věci se snadno shodnou. Jejich představa klidu ale nemusí být stejná: jeden chce společně vařit a povídat si, druhý by nejraději dvě hodiny četl o samotě.
Při rozhovoru mohou zjistit, kolik společného času a kolik samoty každý potřebuje. Mohou si vyhradit část večera pro sebe a později se sejít u jídla. Pokud oba spoléhají na větu „jsme přece stejní“, rozdíl může zůstat nevyřčený.
Podobnost může být také v tom, co ani jeden nechce dělat. Oba například rádi vymýšlejí program, ale nikdo neověřuje rezervace. Do plánování výletu proto patří i dohoda, kdo tento krok převezme.
Když se rozdílné potřeby setkají v jednom večeru
Jeden partner chce vídat přátele několikrát týdně, druhému vyhovuje méně setkání. Mohou zkusit část návštěv společně a část samostatně. Potřebují ale probrat, které události jsou pro ně důležité, kolik času chtějí trávit spolu a zda zvolená domluva jednomu z nich dlouhodobě nevadí.
U běžné neshody může jeden chtít mluvit hned a druhý potřebovat chvíli na rozmyšlenou. Pauza může být součástí dohody, pokud je bezpečná a oba vědí, kdy se k tématu vrátí. Konkrétní věta „potřebuji půl hodiny, potom se vrátím“ dává druhému jinou informaci než odchod bez vysvětlení.
Z podobných situací nelze jednoduše určit písmena partnerů. Potřebu pauzy může ovlivnit i únava nebo náročnost tématu. Užitečné je zjistit, co se děje právě teď a jaký postup oba přijímají.
Co ukázala studie 1 294 párů
Weidmannová a kolegové v roce 2023 zkoumali 1 294 párů tvořených ženou a mužem. Partneři hodnotili svou osobnost pomocí rysů Big Five a jejich užších složek a uváděli spokojenost se vztahem i životem.
Když analýza zohlednila vlastnosti každého z partnerů, nenašla přesvědčivou souvislost samotné osobnostní podobnosti s vyšší spokojeností. Dvojice lidí s vysokou mírou určitého rysu může být spokojenější než dvojice s nízkou mírou téhož rysu. V obou dvojicích si partneři jsou podobní; rozdíl ve spokojenosti tak může souviset s úrovní rysu, nikoli se shodou.
Šlo o jednorázové dotazníkové údaje, převážně od bělošských účastníků. Páry spolu byly v průměru třicet let. Studie proto neposkytuje návod k výběru budoucího partnera ani předpověď, kdo se rozejde. Přímo také netestovala dvojice MBTI.
Rozdělení práce potřebuje vlastní dohodu
Když jeden člověk rád plánuje, může mu vyhovovat příprava společné cesty. To ještě neznamená, že má automaticky organizovat i rodinné návštěvy, hlídat všechny termíny a připomínat druhému jeho úkoly.
Při rozdělování povinností je potřeba počítat i s tím, kdo si všimne, že je něco třeba udělat. Jiná zátěž je koupit jízdenku podle přesného zadání a jiná porovnat spoje, zjistit podmínky, obstarat souhlas všech a teprve potom koupit jízdenky. Když druhému říkáme „tobě to jde lépe“, můžeme všechnu tuto práci přehlédnout.
Dohoda může vycházet ze zájmu i dovedností, ale měla by zohlednit také čas, možnosti a souhlas obou. Někdy se lidé v plánování vystřídají, jindy jeden převezme přípravu cesty a druhý jinou povinnost. Podstatné je, zda s tím oba mohou souhlasit a zda lze rozdělení znovu otevřít.
Co potřebujeme od rozhovoru o konfliktu
Otázka J-P může přivést dvojici k rozlišení, co už potřebuje rozhodnout a co ještě počká. V konkrétním rozhovoru však pomůže pojmenovat i dopad: „Když měníme plán večer před odjezdem, nestihnu domluvit hlídání.“ Druhý potom ví, jaký problém potřebují vyřešit.
Podobně se lze ptát na kontakt: „Když se celý den neozveš, nevím, zda platí naše domluva. Jak si potvrdíme, že večer přijdeš?“ Mohou se dohodnout třeba na krátké zprávě do poledne. Oba potom vědí, s čím mají počítat.
Pokud zazněla urážka nebo nebyla dodržena dohoda, potřebujeme řešit také nápravu. Vysvětlení vlastní preference může doplnit rozhovor o potřebách; odpovědnost za to, co člověk řekl nebo udělal, zůstává jeho.
Když jde o bezpečí nebo zásadní životní rozhodnutí
Ponižování, vyhrožování, nátlak a násilí nelze převést na neutrální rozdíl v komunikaci. Za takové jednání odpovídá člověk, který ubližuje. Ten, kdo se bojí reakce partnera, nemá povinnost dokazovat svou přizpůsobivost ani hledat spravedlivý kompromis v tom, kolik ubližování snese. Přednost má bezpečí.
I v bezpečném vztahu mohou zůstat zásadní rozpory. Dva lidé si mohou rozumět v běžném hovoru a přesto chtít jinou budoucnost: jeden děti chce, druhý ne; jeden počítá s odchodem do jiné země, druhý chce zůstat. Taková rozhodnutí vyžadují vlastní rozhovor.
Otázku „hodí se naše typy k sobě?“ proto můžeme rozvinout: Na čem se dokážeme domluvit? Kde některý z nás opakovaně ustupuje proti své vůli? Co chceme společně a co každý zvlášť? A odpovídá tomu, co si slibujeme, také naše jednání? Odpovědi vznikají v konkrétním vztahu, při společných rozhodnutích i v obyčejných dnech.
