Někdo se celý týden těší na sobotní koncert a v neděli nechce s nikým mluvit. Jiný na večírku snadno navazuje rozhovory, ale důležité rozhodnutí potřebuje nejdřív promyslet o samotě. Kdo z nich je introvert a kdo extrovert?
Z těchto dvou situací to nepoznáme. Ukazují, jak se člověk chová v určitou chvíli. K popisu jeho obvyklého fungování bychom potřebovali víc zkušeností. A také vědět, co slovy introverze a extraverze myslíme: v MBTI mají poněkud jiný význam než ve výzkumu osobnostních rysů nebo v běžné řeči.
V MBTI jde hlavně o směr pozornosti
V oficiálním popisu MBTI znamená extraverze obvyklé zaměření k vnějšímu světu lidí, událostí a činnosti. Introverze označuje zaměření spíš k vnitřnímu světu myšlenek, dojmů a reflexe. Model počítá s tím, že každý člověk používá oba směry, ale jeden mu připadá přirozenější.
Odtud pochází známý obraz extroverta, který „čerpá energii z lidí“, a introverta, který se „nabíjí o samotě“. V praxi je užitečné rozebrat, co člověka na konkrétním setkání povzbudilo nebo unavilo. Byli tam jeho blízcí? Musel celý večer překřikovat hlasitou hudbu? Přicházel odpočatý, nebo po náročném dni?
Klidná hodina s přítelem a hlučná místnost plná cizích lidí jsou dva odlišné zážitky. I člověk, který často vyhledává samotu, může z rozhovoru odcházet povzbuzený. Potřeba odpočinku po společenské akci sama o sobě k určení preference nestačí.
Plynulá škála zachytí i rozdíly uprostřed
MBTI vyjadřuje první preferenci jedním písmenem: E, nebo I. Dotazníky pětifaktorového modelu naproti tomu měří míru extraverze. Vyšší skóre obvykle znamená více společenské aktivity, průbojnosti a živosti, nižší větší zdrženlivost. Mezi krajními hodnotami je mnoho pozic.
Dva lidé označení písmenem I proto mohou být dost odlišní. Jeden má výsledky těsně vedle hranice, druhý výrazně na introvertní straně. Člověk blízko hranice se může podobat někomu těsně na straně E více než výrazně introvertnímu člověku se stejným písmenem.
McCrae a Costa ve studii z roku 1989 porovnali starší verzi MBTI, Form G, s pětifaktorovým modelem u 468 dospělých. Jejich výsledky podpořily souvislost indexu E-I s extraverzí, ale nikoli rozdělení do dvou skutečně oddělených typů. V souboru převažovali starší a vysokoškolsky vzdělaní lidé. Studie dobře ilustruje, co se při převodu plynulého výsledku na dvě kategorie ztrácí: rozdíly uvnitř každé skupiny i podobnost lidí po obou stranách hranice.
Koho označujeme za ambiverta
Ambivert je označení člověka přibližně uprostřed škály extraverze. Pomáhá popsat někoho, komu nesedí ani výrazně introvertní, ani výrazně extravertní portrét. Přesné vymezení středního pásma závisí na použité škále a způsobu jejího hodnocení.
Střední skóre je ovšem něco jiného než proměnlivé chování. I výrazně extravertní člověk někdy mlčí a výrazně introvertní člověk může v určité společnosti hodně mluvit. To, že se poznáváme v obou popisech, ještě samo o sobě neříká, kde máme dlouhodobý průměr.
Ambiverzi zkoumal také Adam Grant ve studii z roku 2013. U 340 pracovníků telefonního prodeje v jedné americké firmě porovnal osobnostní skóre s tržbami v následujících třech měsících. Nejvyšší tržby souvisely se střední mírou extraverze; vztah měl podobu obráceného U.
Grant jako možné vysvětlení nabídl vyváženější střídání přesvědčování a naslouchání zákazníkovi. Toto chování ale ve studii přímo neměřil. Výsledek se týká vztahu skóre a tržeb v daném pracovním prostředí, zatímco vysvětlení mechanismu by potřebovalo další ověření.
Jak se člověk mění od situace k situaci
Stejný člověk může vést poradu, mlčet v nové skupině a večer ožít mezi blízkými. Když popisujeme jeho osobnost, potřebujeme zachytit i to, jak často se do jednotlivých situací dostává a jak se v nich obvykle chová.
William Fleeson v práci z roku 2001 sledoval tři malé skupiny vysokoškoláků. Účastníci po dva až tři týdny opakovaně zaznamenávali, jak se chovali v posledních hodinách. U téhož člověka se objevovalo široké rozpětí projevů, včetně různé míry hovornosti či průbojnosti. Když výzkumník záznamy každého účastníka náhodně rozdělil na poloviny, vycházely pro obě části velmi podobné průměry. Proměnlivost jednotlivých okamžiků tak mohla existovat spolu s poměrně stálým celkovým obrazem během sledovaného období.
Pro vlastní orientaci si můžeme všímat opakujících se situací: S kým se zapojuji snadno? Kdy potřebuji nejdřív přemýšlet? Co mě na setkání těší a co vyčerpává? Z odpovědí může vzniknout konkrétní domluva: menší společnost, chvíle na rozmyšlenou nebo volný večer po náročné akci. Taková znalost vlastních potřeb se hodí i tehdy, když si u písmena E nebo I nejsme jistí.
