Dva lidé mají rozhodnout, komu přidělit poslední volné místo v programu. Jeden hledá pravidlo, které lze použít stejně na všechny. Druhý upozorňuje, že stejný výsledek může mít pro každého úplně jiné následky.
Zvenčí to snadno vypadá jako střet rozumu a citu. Jenže první člověk může být hluboce pohnutý situací žadatelů a druhý může velmi přesně pracovat s fakty. Liší se spíš otázkou, kterou při rozhodování pokládají jako první.
T se ptá, zda rozhodnutí drží pohromadě
Písmeno T znamená Thinking. V jazyce MBTI označuje častější důraz na objektivní principy, logické vztahy a důsledky. Člověk s touto preferencí může při dilematu hledat jednotné pravidlo, porovnávat argumenty a zkoumat, zda si jednotlivé části rozhodnutí neodporují.
To neznamená, že je bez emocí. Může prožívat soucit, obavu i zklamání, ale při konečném rozhodnutí se snaží odstoupit a zeptat se: Použil bych stejné pravidlo také v jiném případě? Co se stane, když tuto výjimku zobecníme? Který argument obstojí i bez ohledu na to, koho mám raději?
Takový postup může chránit spravedlnost před protekcí a okamžitým tlakem. Může však přehlédnout, že zdánlivě stejné pravidlo dopadá na lidi v rozdílných podmínkách velmi nerovně.
F se ptá, co rozhodnutí znamená pro lidi
Písmeno F znamená Feeling. Název svádí k představě, že člověk pouze následuje momentální pocit. V teorii MBTI jde spíš o rozhodování podle osobních a sdílených hodnot, potřeb a dopadů na vztahy.
Člověk s touto preferencí se může ptát: Koho rozhodnutí zasáhne nejvíc? Co je v této situaci skutečně důležité? Jak zachovat důstojnost zúčastněných? Které řešení odpovídá tomu, za čím chceme stát?
Ani zde nejde o opak logiky. Aby mohl posoudit dopad, potřebuje přesné informace a rozumně odhadnout následky. Hodnoty se navíc mohou dostat do konfliktu: pomoc jednomu člověku může omezit druhého, loajalita může narazit na rovnost a ohleduplnost na nutnost jasné hranice.
F tedy nezaručuje laskavé rozhodnutí. Člověk může podle své hodnoty požadovat velmi přísný postup. T zase nezaručuje chladnou spravedlnost; logicky vystavěný argument může začínat nespravedlivou premisou.
Fakta, emoce a hodnoty používají oba
Emoce nejsou hlasovací lístek vyhrazený pro F. Mohou člověka upozornit, že je něco v sázce, že vnímá ohrožení, nespravedlnost nebo ztrátu. Samy ale nerozhodnou, co je pravda a co udělat. Stejně tak logika pracuje s výchozími tvrzeními a cíli, které jsme nějak vybrali. Neurčí sama, které hodnotě máme dát přednost.
Při dobrém rozhodování proto oba směry potřebují podobné otázky:
- Jaká fakta máme a která nám chybějí?
- Jaké pravidlo používáme a proč?
- Kdo ponese následky?
- Které hodnoty jsou ve střetu?
- Dokážeme své rozhodnutí srozumitelně obhájit i před člověkem, který na ně doplatí?
Rozdíl může být v pořadí a váze, ne v tom, že jedna strana vlastní rozum a druhá lidskost.
Stereotyp se často tváří jako popis typu
T bývá někdy spojováno s muži, technikou a vedením; F se ženami, péčí a citlivostí. Taková přiřazení míchají osobnostní model s genderovými očekáváními. Člověk se může naučit zdůrazňovat chování, které se od něj přijímá, a skrývat to, za co bývá zesměšňován.
Samotné písmeno proto neříká, kdo bude dobrý vedoucí, pečující rodič, programátor nebo mediátor. V každé z těchto rolí je potřeba rozumět systému i lidem, vyhodnocovat důkazy i hodnoty a umět změnit postup, když selhává.
Studie porovnávající MBTI s pětifaktorovým modelem našla souvislost T–F s částí širšího rysu přívětivosti. Ani to z F nedělá měřítko dobra a z T jeho nedostatek. Osobnostní rozměr není morální známka a vztah dvou dotazníkových škál není úplná totožnost.
Rozdíl může pomoci, pokud z něj není omluva
Ve společném rozhodování může člověk s T upozornit, že výjimka nemá jasnou hranici. Člověk s F může ukázat, že neutrálně znějící postup někoho zbytečně poškozuje. Oba příspěvky jsou užitečné, dokud se nezmění v karikaturu: „Já se řídím logikou, ty všechno moc prožíváš“ nebo „Já beru ohled na lidi, ty nemáš srdce.“
Typ není oprávnění ignorovat zpětnou vazbu. Písmeno T neomlouvá ponižování pod záminkou upřímnosti a F neomlouvá nejasná pravidla pod záminkou ohleduplnosti. Preference může vysvětlit, proč člověk nejprve vidí jinou část dilematu. Za způsob, jakým s druhými jedná, však stále odpovídá on sám.
Nejlepší využití této dvojice proto není otázka „Kdo rozhoduje správně?“, ale „Které důležité kritérium nám právě uniká?“ Tam se z rozdílu nestává soutěž rozumu proti srdci, nýbrž kontrola, zda rozhodnutí obstojí věcně i lidsky.
