Srdce udeří rychleji, dech jako by přestal stačit a nohy náhle nepůsobí spolehlivě. V takové chvíli není tělo kulisou psychického strachu. Právě ono vysílá nejhlasitější zprávu, že se děje něco vážného.
Tělo se připravuje dřív, než člověk stihne rozhodnout
Když mozek vyhodnotí hrozbu, tělo se připraví jednat. Zrychlí se tep a dech, svaly se napnou, pozornost se stáhne k tomu, co může být nebezpečné. NHS popisuje při úzkosti působení stresových hormonů a projevy, jako jsou bušení srdce, pocení, třes, dušnost, nevolnost nebo závratě.
V situaci skutečného ohrožení dává taková příprava smysl. Při panické atace však může být intenzita poplachu mnohem větší než nebezpečí, které člověk v okolí dokáže najít. Právě tento rozpor bývá děsivý: oči nevidí požár ani útok, ale tělo se chová, jako by bylo nutné okamžitě uniknout.
To neznamená, že je reakce „jen v hlavě“. Mozek, nervový systém, dech, srdce a svaly nejsou oddělené světy. Psychický prožitek má tělesnou podobu a tělesný pocit zase ovlivňuje, co si člověk o situaci myslí.
Jeden pocit může rozběhnout další
Představme si krátké přeskočení srdce. Člověk si ho sotva všimne a pokračuje v rozhovoru. Jindy mu stejný pocit připomene předchozí ataku. Pozornost se okamžitě vrátí k hrudníku: „Začíná to znovu?“ Tep se zrychlí, protože roste strach. Rychlejší tep potom působí jako další důkaz, že původní obava byla správná.
Podobná smyčka se může rozběhnout kolem dechu, závrati, nevolnosti nebo pocitu neskutečna. Tělesný pocit vyvolá ohrožující výklad, ten zvýší strach a strach zesílí nebo zviditelní další tělesné změny. NIMH popisuje, že CBT u panické poruchy pracuje právě s tím, jak člověk reaguje na tělesné pocity úzkosti a strachu.
Mluvit o výkladu tělesného pocitu neznamená člověka obviňovat. Bušení srdce ani závrať si nevolí a v panice obvykle nemá čas vést klidnou debatu se svým strachem. Jde o rychlý kruh, který může proběhnout během několika okamžiků.
Dech může být současně příznakem i zdrojem dalších pocitů
Při strachu se dýchání často zrychlí. Člověk může mít pocit, že musí získat více vzduchu, a začne se nadechovat stále hlouběji nebo silněji. Tím se ale mohou přidat závratě, brnění, tlak v hlavě či další pocit nedostatku vzduchu.
Ilustrovaný průvodce WHO proto při práci s dechem zdůrazňuje pomalost a jemnost a upozorňuje, že příliš rychlé nebo hluboké dýchání může zhoršit závrať, úzkost či dušnost. Nejde o univerzální vysvětlení každého dechového problému ani o test paniky. Znamená to jen, že pokyn „nadechni se co nejvíc“ nemusí být užitečný.
Někomu pozornost k dechu pomáhá, jiného ještě více uzavře do sledování těla. Vnější orientace — pohled na pevný bod, vnímání opory chodidel nebo pojmenování několika věcí v místnosti — může být snesitelnější. Žádná z těchto možností však neurčuje příčinu obtíží.
Pocit ztráty kontroly není totéž co skutečná ztráta sebe sama
Panika může přinést pocit neskutečna, odtržení od okolí nebo strach, že člověk omdlí, zešílí či udělá něco nekontrolovaného. Prožitek může být natolik silný, že běžná věta „jsi přece v bezpečí“ k němu vůbec nedolehne.
Je užitečné rozlišit pocit a závěr. To, že člověk cítí ztrátu kontroly, samo nedokazuje, že ji skutečně ztrácí nebo že se u něj rozvíjí jiná konkrétní porucha. Zároveň není potřeba tento strach zesměšnit. V dané chvíli je skutečný a tělo mu dodává přesvědčivé argumenty.
Stejné příznaky nemají vždy stejný původ
Bušení srdce, bolest na hrudi, dušnost, závratě, slabost nebo nevolnost nejsou vyhrazené panice. Mohou mít různé příčiny a na dálku je nelze bezpečně rozlišit podle toho, že člověk už někdy úzkost zažil. NZIP při diagnostice úzkostných poruch výslovně počítá s vyloučením tělesných příčin.
Zvláštní opatrnost si zaslouží první podobná zkušenost, nový nebo nezvykle silný příznak, jiný průběh než dříve a stav spojený například s bezvědomím, ochrnutím, závažnou dušností či silnou nebo novou bolestí na hrudi. Při bezprostředním ohrožení života a zdraví patří v České republice volání na 155 nebo 112.
Porozumění nemá příznaky zmenšit
Když člověk rozumí možné smyčce mezi tělem, pozorností, výkladem a strachem, může pro něj být zkušenost o něco méně záhadná. Smyslem ale není přesvědčit ho, že se „nic neděje“. Něco se děje: tělo pracuje v režimu poplachu a prožitek může být vyčerpávající.
Přesnější porozumění ponechává vedle sebe dvě důležité věty. Panika se může projevovat velmi silnými tělesnými příznaky. A podobné příznaky si někdy zaslouží zdravotní posouzení. Jedna věta neruší druhou.
