Ataka skončila, ale cesta autobusem už není stejná. Člověk si příště sedne co nejblíž dveřím. Potom jede jen mimo špičku. Když nemůže jet někdo s ním, raději zůstane doma. Strach z návratu paniky tak může zasahovat i do dnů, kdy žádná ataka nepřijde.
Co se děje mezi atakami
Po děsivé zkušenosti si člověk začne více hlídat, kde je východ, kdo je nablízku a zda by dokázal rychle odejít. Před cestou zvažuje každý úsek. Večer místo těšení na setkání přemýšlí, co udělá, kdyby se mu znovu rozbušilo srdce.
NIMH řadí přetrvávající obavy z dalších atak a změny chování mezi důležité rysy panické poruchy. Při rozhovoru s odborníkem proto záleží i na tom, co se děje mezi záchvaty. Někdo jich zažil jen několik, ale od posledního téměř přestal cestovat.
Změna se může zprvu zdát drobná: vynechat jednu frontu, poprosit kamaráda o nákup, odložit návštěvu. Postupně však ubývají místa, kam se člověk odváží, a přibývá času věnovaného plánování.
Proč okamžitá úleva může udržovat strach
Člověk ucítí v tramvaji bušení srdce, vystoupí a za chvíli se mu uleví. Může si z toho odnést závěr: „Dopadlo to dobře, protože jsem utekl včas.“ Nezjistí, co by se stalo, kdyby ve zvládnutelné situaci mohl zůstat. Příští cesta mu proto může připadat stejně nebezpečná, nebo ještě horší.
Tento vztah mezi krátkodobou úlevou a přetrváváním obav vysvětluje Centre for Clinical Interventions v přehledu vyhýbání a bezpečnostního chování. Bezpečnostním chováním se zde rozumí opatření, jimiž se člověk snaží zabránit obávané události: například neustálé ověřování, že je východ dostupný, nebo opakované žádosti o ujištění.
Při posouzení záleží na konkrétní situaci. Vystoupit kvůli nesnesitelnému horku, používat kompenzační pomůcku nebo mít u sebe předepsaný lék může být potřebné. Užitečná otázka zní: před čím mě toto opatření chrání a co očekávám, kdyby nebylo dostupné? O změně užívání léků rozhodujte s předepisujícím lékařem.
Jak domluvit doprovod, který pomáhá k návratu
Blízký může umožnit první cestu k lékaři, do školy nebo do obchodu. Pomůže už tím, že je přítomný, případně připomene domluvený postup. Člověk se pak může soustředit na část cesty, kterou chce zkusit zvládnout.
Předem lze probrat, co má doprovázející dělat. Má jen jít vedle? Pomoci oslovit personál? Počkat poblíž, zatímco si člověk něco vyřídí? Konkrétní domluva dává oběma jasnější představu než „hlavně mě nenech samotného“.
Pokud je časem možná každá cesta jen s jediným člověkem, jeho nepřítomnost začne rozhodovat o škole, nákupech i vztazích. To je důvod probrat podporu s odborníkem. Při společném plánování lze postupně hledat, které části člověk zvládne samostatně a kde ještě oporu potřebuje. Blízký by neměl domluvenou pomoc náhle zrušit, aby ho „donutil si zvyknout“.
Agorafobie se může týkat autobusu i nákupního centra
Při agorafobii se člověk výrazně obává situací, z nichž by bylo obtížné odejít nebo kde by se nedovolal pomoci, kdyby přišly panické či podobné příznaky. NIMH uvádí dopravu, otevřené i uzavřené prostory, fronty, davy a pobyt mimo domov o samotě. Při těžkém průběhu může člověk téměř přestat vycházet.
Obavy mohou vypadat různě. V kině vadí prostřední sedadlo, protože by bylo nutné projít kolem dalších lidí. Na otevřeném prostranství zase chybí místo, kam se dá uchýlit. NHS upozorňuje, že agorafobie může vzniknout i bez předchozích panických atak.
Vyšetření zkoumá také důvod vyhýbání. Člověk může odmítat nákupní centrum kvůli obavě z kolapsu, strachu z hodnocení druhých, smyslovému přetížení nebo zdravotnímu omezení. Pro volbu pomoci je důležité vědět, co ho tam skutečně zatěžuje.
Návrat se plánuje po konkrétních krocích
Při expoziční terapii se člověk postupně setkává se situacemi, kterým se ze strachu vyhýbá. NHS popisuje začátek s menšími cíli a následný přechod k náročnějším. S terapeutem se domlouvá, co bude zkoušet, jakou podporu využije a jak se zkušenost vyhodnotí. Postup se přizpůsobuje zdravotnímu stavu, věku i dosavadnímu průběhu potíží.
Cílem může být znovu dojet do školy nebo si dojít na nákup. Pokrok se pak pozná také podle toho, že člověk udělá něco pro něj důležitého, i když při tom ještě úzkost cítí. Když je krok příliš náročný, je třeba upravit plán. Zablokovat člověku odchod nebo ho bez domluvy ponechat samotného v davu důvěru a spolupráci narušuje.
Kdy se obrátit na odborníka
Pomoc má smysl hledat, když člověk kvůli strachu vynechává školu či práci, omezuje setkávání s druhými a běžné činnosti nebo mu plánování cest zabírá stále větší část dne. Není třeba čekat, až přestane vycházet úplně.
Před rozhovorem může pomoci několik konkrétních příkladů: co jste dříve dělali, co nyní vynecháváte, čeho se při tom bojíte a jakou podporu potřebujete. Pokud je těžká už samotná cesta do ordinace, řekněte to při objednávání a zeptejte se na možnosti prvního kontaktu.
Domluvu pro konkrétní prostředí rozvíjí článek Ve škole, v MHD nebo mezi lidmi: když není snadné odejít.
