Někdo blízký řekne, že má sebevražedné myšlenky, a my najednou nevíme, co odpovědět. Můžeme mít strach, potřebu ho rychle uklidnit nebo chuť ihned hledat řešení. Začít lze krátce: poděkovat za důvěru, vzít sdělení vážně a zjistit, zda je potřeba okamžitá pomoc.
Co říct v první chvíli
První reakce může znít: „Děkuju, že mi to říkáš. Beru tě vážně. Teď na to nebudeš sám.“ Potom dejte člověku čas. Může se odmlčet, vracet k předchozí větě nebo hledat slova. Pomoci může otázka „Co je teď pro tebe nejtěžší?“
Naslouchejte tomu, co skutečně říká. Když něčemu nerozumíte, můžete se doptat nebo ověřit, zda jste ho pochopili. „Slyším, že je ti nejhůř, když večer zůstaneš sám. Je to tak?“ Taková věta pomůže navázat na konkrétní zkušenost a domluvit podporu v době, kdy ji člověk potřebuje.
Pokud posluchač cítí silný strach, nemusí ho popírat. Je ale dobré, aby se rozhovor nezměnil v péči o jeho paniku. Věty „jak jsi mi to mohl udělat“ nebo „co bych si bez tebe počal“ přesouvají tíhu na člověka v krizi. Vlastní emoce lze později sdílet s někým dalším, kdo dokáže podpořit i posluchače.
Pokud si nejste jistí současným bezpečím, je možné se zeptat přímo a citlivě. Přímá otázka myšlenku nevnucuje; může naopak otevřít prostor pro pravdivou odpověď a další pomoc.
Co může rozhovor uzavřít
Když člověk mluví o bolesti, rychlá odpověď „vždyť máš všechno“ ho může odradit od dalšího sdílení. Může mít pocit, že musí nejprve obhájit, proč je mu tak zle. Pomůže nechat ho dopovědět, co se děje, a zeptat se, co by od nás právě potřeboval.
Přesvědčování může mít podobu rychlého hledání pozitiv, srovnávání s lidmi, kteří jsou na tom hůř, nebo připomínání, komu by člověk ublížil. To může přidat stud a vinu. Český materiál pro podpůrný rozhovor ve škole doporučuje žáka přijmout, nesoudit, nezlehčovat jeho prožitky a nevnucovat mu vlastní řešení.
Praktická nabídka může znít: „Můžeme na linku zavolat spolu“ nebo „Pomůžu ti najít kontakt a půjdu tam s tebou.“ Je dobré domluvit se, co z toho člověk potřebuje. Někdo chce společně vytočit číslo, jiný hlavně potřebuje, aby u něj někdo zůstal během hovoru.
Když si přeje, aby to nikdo další nevěděl
Člověk se může svěřit pod podmínkou, že to nikomu neřeknete. Může chtít chránit soukromí a mít vliv na to, kdo se o potížích dozví. Slib absolutního utajení však nedávejte. Při ohrožení života je potřeba zapojit další pomoc.
Lze říct: „Chci s tebou domluvit, koho přizveme a co mu řekneme. Když bude ohrožený tvůj život, přivolám pomoc, i kdybys nechtěl.“ Informace sdílejte s lidmi, které potřebujete zapojit do pomoci, a v rozsahu, který k tomu potřebují. O sdělení se například není potřeba bavit s celou třídou nebo je přeposílat do společného chatu.
Je-li to bezpečné, člověk může být součástí rozhodování: komu zavolat, kdo má přijít, zda zprávu napíše sám nebo s vaší pomocí a co potřebuje během čekání. Při bezprostředním ohrožení však nelze pomoc odkládat, dokud všichni nebudou se vším souhlasit.
U dítěte nebo dospívajícího nemá situace zůstat pouze mezi kamarády. Vrstevník může být prvním, komu se člověk svěří, ale potřebuje co nejdříve přizvat rodiče, jiného důvěryhodného dospělého, učitele nebo školního odborníka. Pokud se dítě doma necítí bezpečně, může pomoci jiný dospělý, kterému důvěřuje, nebo Linka bezpečí.
Jak domluvit pomoc, kterou zvládneme poskytovat
Blízký člověk může doprovázet, telefonovat, vracet se k rozhovoru a pomáhat s praktickými kroky. Národní ústav duševního zdraví doporučuje pomoci s vyhledáním odborné podpory a zůstávat v kontaktu. Aby to bylo proveditelné i v dalších dnech, pomůže zapojit více lidí a říct otevřeně, kdy kdo může být k dispozici.
Domluvte konkrétní možnosti: „Dnes s tebou můžu zůstat do večera. Pojďme se domluvit, kdo tu bude potom a komu zavoláme, kdyby se ti přitížilo.“ Další blízký může pomoci s objednáním k odborníkovi, doprovodem nebo kontaktem další den. Při bezprostředním ohrožení přivolejte tísňovou pomoc a řiďte se pokyny operátora.
Také podporující člověk může potřebovat pomoc s vlastním strachem nebo vyčerpáním. Může se poradit s krizovou službou, odborníkem nebo dalším důvěryhodným dospělým. Při konzultaci lze začít tím, co potřebuje sám: jak zvládat obavy, domluvit dostupnost a zapojit další lidi. Linka první psychické pomoci pomáhá také blízkým člověka v krizi.
Kdy rozhovor přechází v akutní pomoc
Pokud člověk říká, že nedokáže zůstat v bezpečí, bojí se, že by mohl jednat v nejbližší době, už si ublížil nebo je život či zdraví bezprostředně ohroženo, rozhovor se mění v akutní pomoc. Zůstaňte fyzicky nablízku, přizvěte dalšího člověka a volejte 155 nebo 112. Podrobnější postup shrnuje článek Když jde o život: co udělat právě teď. Řiďte se pokyny operátora a nepokoušejte se situaci zvládnout jen slibem či domluvou.
Pokud nejde o bezprostřední ohrožení, domluvte konkrétní pokračování: společný telefonát na krizovou linku, kontakt s lékařem nebo odborníkem a čas, kdy se znovu ozvete.
Po rozhovoru se vraťte k domluvě: podařilo se dovolat, je další kontakt potvrzený a ví člověk, na koho se obrátit, pokud se jeho stav zhorší? Když některý krok nevyšel, pomozte hledat další dostupnou možnost.
