Zeptat se člověka, zda přemýšlí o sebevraždě, může působit děsivě. Okolí se často bojí, že otázkou něco zhorší, vloží do hlavy nový nápad nebo otevře téma, které pak nebude umět zvládnout. Právě neurčité náznaky ale mohou nechat člověka dál samotného s tím, co se mu nedaří vyslovit.
Přímá otázka myšlenku nevytváří
Odborné zdroje se v tomto bodě shodují: přímé zeptání na sebevražedné myšlenky je nevyvolává ani neposiluje. NIMH výslovně uvádí, že přímá otázka může být nejlepším způsobem, jak rozpoznat člověka v ohrožení. Také český Národní ústav duševního zdraví doporučuje o tématu mluvit otevřeně a připomíná, že otázky člověka k jednání nepobízejí.
Otázka může naopak přinést úlevu. Dává najevo, že druhý člověk unese i těžkou odpověď a že není nutné dál hledat bezpečné opisné výrazy. Samotné zeptání samozřejmě problém nevyřeší. Vytváří ale možnost zjistit, co člověk potřebuje a zda je nutné jednat okamžitě.
Přímé neznamená chladné nebo tvrdé. Rozdíl dělá tón, místo a záměr. Otázka položená v soukromí, s dostatkem času a skutečným zájmem je něco jiného než výslech ve dveřích, ironická poznámka nebo požadavek na rychlé uklidnění okolí.
Začít lze konkrétní starostí
Pomoci může jednoduchá posloupnost: popsat, čeho jste si všimli, říct, že vám na člověku záleží, a potom se zeptat bez eufemismů. Například: „Poslední dobou mluvíš o tom, že nic nemá smysl, a mám o tebe starost. Napadá tě, že bys nechtěl žít?“ Nebo ještě přímočařeji: „Přemýšlíš o sebevraždě?“
Jasné pojmenování je důležité, protože otázka „neuděláš nějakou hloupost?“ už předem naznačuje žádoucí odpověď a nese soud. Podobně věta „doufám, že tě nenapadá nic hrozného“ může člověku sdělit, že pravdivou odpověď okolí nechce slyšet.
Po otázce je potřeba nechat ticho. Člověk může hledat slova, sledovat reakci nebo se rozhodovat, kolik dokáže říct. Zaplnit každou pauzu radou nebo rychlým ujištěním může rozhovor zavřít dřív, než skutečně začal.
Pokud odpověď zní ano, je možné říct: „Děkuju, že mi to říkáš. Beru tě vážně.“ Není nutné předstírat, že přesně víte, jak se člověk cítí. Důležitější je být srozumitelný v tom, že informace nezůstane bez pozornosti a že na další krok nebude sám.
Potřebujeme vědět, co se děje teď, ne vyšetřit celý příběh
Blízký člověk nemusí ani nemá nahrazovat podrobné odborné posouzení. Nemusí zjišťovat všechny okolnosti, sestavovat skóre nebo rozhodovat, do jaké kategorie rizika člověk patří. Potřebuje se orientovat v jedné praktické otázce: dokáže se člověk cítit v bezpečí právě teď, nebo se bojí, že by mohl v nejbližší době podle myšlenek jednat?
Lze se tedy zeptat: „Máš teď strach, že nedokážeš zůstat v bezpečí?“ Pokud odpověď zní ano, je nejistá nebo situace působí bezprostředně nebezpečně, nezůstávejte na rozhodování sami. Zůstaňte s člověkem, přizvěte důvěryhodného dospělého či další fyzicky přítomnou osobu a volejte 155 nebo 112.
Není vhodné tlačit na popis metod nebo vyžadovat podrobnosti, které nejsou nutné k přivolání pomoci. Takové otázky mohou rozhovor změnit ve výslech a veřejný článek nemůže naučit odborné posouzení. Operátor tísňové linky nebo zdravotník si vyžádá informace, které potřebuje.
Stejně tak nepomáhá chtít po člověku slib, že si „určitě nic neudělá“. Slib není bezpečnostní plán ani záruka. Může vytvořit falešný klid a člověku přidat pocit selhání, pokud se jeho stav zhorší.
Odpověď „ne“ neznamená konec zájmu
Člověk může sebevražedné myšlenky skutečně nemít a přesto prožívat velkou bolest. Může také potřebovat více času, než o nich dokáže mluvit. Není užitečné zpochybňovat jeho odpověď nebo ho chytat do rozporů. Lze však nechat dveře otevřené: „Dobře, děkuju, že mi odpovídáš. I tak vidím, že je toho na tebe hodně. Můžeme spolu hledat podporu?“
Pokud obava trvá, můžeme se k rozhovoru vrátit, nabídnout praktickou pomoc nebo situaci konzultovat s odborníkem. U dítěte či dospívajícího je namístě zapojit odpovědného dospělého, pokud jsou přítomné vážné obavy o bezpečí. Důvěra neznamená, že člověk musí nečinně zachovat tajemství.
Přímá otázka není jednorázový test, po kterém získáme definitivní výsledek. Stav se může měnit a důležité je zůstat dostupný i po rozhovoru. Krátké „Jak ti je dnes?“ může být stejně důležité jako první velká otázka.
Nemusíte mít dokonalá slova, potřebujete další krok
Obava, že rozhovor nezvládneme odborně, někdy vede k tomu, že se nezeptáme vůbec. Úkolem blízkého, rodiče, učitele nebo kamaráda ale není stát se terapeutem. Jeho úkolem může být otevřít téma, nezlehčit odpověď a spojit člověka s další pomocí.
Když nejde o bezprostřední ohrožení, může následovat společný telefonát na krizovou linku, kontakt s praktickým lékařem, psychologem, psychoterapeutem, psychiatrem nebo školním poradenským pracovištěm. Když bezprostřední ohrožení je, přednost má přítomnost a tísňová pomoc.
Bezpečná otázka není kouzelná formule. Je to jasný vzkaz: „Nemusíš přede mnou skrývat ani toto téma a nezůstaneme na to sami.“
