„Přemýšlíš o sebevraždě?“ Vyslovit tu otázku může být těžké. Člověk se bojí, že druhému ublíží, že uslyší ano nebo nebude vědět, co potom udělat. Přímá otázka však umožňuje mluvit o tom, co nás znepokojuje, a zjistit, jakou pomoc druhý potřebuje právě teď.
Přímá otázka myšlenku nevytváří
Odborné zdroje se v tomto bodě shodují: přímá otázka sebevražedné myšlenky nevyvolává ani neposiluje. NIMH výslovně uvádí, že přímá otázka může být nejlepším způsobem, jak rozpoznat člověka v ohrožení. Také český Národní ústav duševního zdraví doporučuje o tématu mluvit otevřeně a připomíná, že otázky člověka k jednání nepobízejí.
Otázka může přinést úlevu, protože člověk dostává příležitost říct, co se děje. Důležitá je pak naše reakce: nechat ho domluvit, brát jeho slova vážně a pomoci s dalším krokem. Může se nejprve odmlčet nebo potřebovat čas, než odpoví.
Pro rozhovor vyberte klidné místo, kde nemusí mluvit před dalšími lidmi, a vyhraďte si čas. Český materiál pro podpůrný rozhovor ve škole doporučuje přijímat prožívání žáka, nesoudit, nenutit vlastní řešení a otevřeně se zeptat. Pokud však někdo právě není v bezpečí, přivolání pomoci má přednost před hledáním vhodného prostředí.
Jak položit otázku, která nenapovídá odpověď
Začněte tím, čeho jste si všimli, a řekněte, proč máte starost. Například: „Poslední dobou mluvíš o tom, že nic nemá smysl, a mám o tebe starost. Napadá tě, že bys nechtěl žít?“ Na sebevražedné myšlenky se lze zeptat i přímo slovy „Přemýšlíš o sebevraždě?“
Jasné pojmenování je důležité, protože otázka „neuděláš nějakou hloupost?“ už předem naznačuje žádoucí odpověď a nese soud. Podobně věta „doufám, že tě nenapadá nic hrozného“ může člověku sdělit, že pravdivou odpověď okolí nechce slyšet.
Po otázce je potřeba nechat ticho. Člověk může hledat slova, sledovat reakci nebo se rozhodovat, kolik dokáže říct. Zaplnit každou pauzu radou nebo rychlým ujištěním může rozhovor zavřít dřív, než skutečně začal.
Pokud odpověď zní ano, můžete říct: „Děkuju, že mi to říkáš. Beru tě vážně.“ Potom se zajímejte o to, co je teď nejtěžší a zda se člověk bojí, že si ublíží. Snažte se porozumět jeho odpovědi, případně si ji ověřte vlastními slovy: „Rozumím správně, že máš strach z toho, co bys mohl udělat, kdybys teď zůstal sám?“
Co potřebujeme zjistit hned
Po sdělení sebevražedných myšlenek potřebujeme vědět, zda je nutná okamžitá pomoc. Můžeme se zeptat: „Bojíš se, že si v nejbližší době ublížíš?“ nebo „Potřebuješ teď pomoc, abys zůstal v bezpečí?“ Pokud člověk odpoví ano, neví nebo situace působí bezprostředně nebezpečně, je potřeba zůstat nablízku a přivolat pomoc.
Volejte 155 nebo 112 také tehdy, když už si člověk ublížil nebo je jeho život či zdraví bezprostředně ohroženo. Je-li někdo důvěryhodný poblíž, požádejte ho o pomoc a zůstaňte s člověkem, dokud péči nepřevezmou zdravotníci. Přivolání pomoci neodkládejte kvůli dalším otázkám.
Při telefonátu popište, co se děje, a odpovídejte na otázky operátora. Operátor nebo zdravotník si vyžádá potřebné podrobnosti a řekne, jak postupovat dál.
Vyžadovat slib „určitě si nic neudělám“ bezpečí nezajistí. NIMH v klinickém doporučení upozorňuje, že takový slib není účinným opatřením a může vytvářet falešný pocit jistoty. Potřebná je konkrétní pomoc a domluva, jak postupovat při zhoršení.
Co dělat, když řekne „ne“
Člověk může sebevražedné myšlenky skutečně nemít a přesto prožívat velkou bolest. Může také potřebovat více času, než o nich dokáže mluvit. Není užitečné zpochybňovat jeho odpověď nebo ho chytat do rozporů. Lze však nechat dveře otevřené: „Dobře, děkuju, že mi odpovídáš. I tak vidím, že je toho na tebe hodně. Můžeme spolu hledat podporu?“
Pokud obava trvá, můžeme se k rozhovoru vrátit, nabídnout praktickou pomoc nebo situaci konzultovat s odborníkem či krizovou linkou. U dítěte či dospívajícího zapojte důvěryhodného dospělého. Při bezprostředním ohrožení přivolejte pomoc i tehdy, když člověk své myšlenky popírá nebo si přeje, aby vše zůstalo tajemstvím.
Stav se může měnit, proto má smysl ozvat se znovu i po prvním rozhovoru. Můžeme se zeptat, jak člověku je dnes, zda se sebevražedné myšlenky objevují a jestli se mu podařilo spojit s domluveným odborníkem nebo krizovou službou.
Jak domluvit další pomoc
Když člověk řekne, co potřebuje, nabídněte konkrétní pomoc: „Chceš, abych s tebou zůstal u telefonátu?“ nebo „Komu můžeme zavolat společně?“ Pokud si postupem nejste jistí, můžete sami požádat o radu krizovou linku. Navazující díl podrobněji ukazuje, jak reagovat, když se někdo svěří.
Když nejde o bezprostřední ohrožení, může následovat společný telefonát na krizovou linku, kontakt s praktickým lékařem, psychologem, psychoterapeutem, psychiatrem nebo školním poradenským pracovištěm. Při bezprostředním ohrožení má přednost přítomnost a tísňová pomoc.
Domluvte, kdo bude teď nablízku a kdy se znovu ozvete. U dospívajícího může kamarád pomoci s oslovením dospělého, který se do další podpory zapojí. Při ohrožení života přivolejte pomoc hned, i když se na dalším postupu nedaří shodnout.
