Blízký přestane chodit mezi lidi, hůře spí a říká, že už nic nemá smysl. Máme se zeptat, nebo čekat, zda se to zlepší? Podobné změny mohou mít různé příčiny, ale jsou důvodem zajímat se o to, co se děje. K rozhovoru stačí konkrétní starost; jistotu o tom, co druhý prožívá, z pozorování nezískáme.
Které změny stojí za pozornost
Některé změny mohou upozornit, že člověk prožívá velkou psychickou bolest nebo krizi. Může se více stahovat z kontaktu, ztrácet zájem o běžné činnosti, hůře spát, působit neobvykle podrážděně či vyčerpaně, zanedbávat povinnosti nebo mluvit o beznaději, zbytečnosti a přání nebýt. Podobné změny však mohou souviset s mnoha různými potížemi a samy neurčují, co člověk udělá.
Jednotlivé projevy mají různý význam. Horší spánek může souviset s řadou potíží; věta „přemýšlím o sebevraždě“ už sděluje, že se takové myšlenky objevují. V obou případech má smysl naslouchat, ale při přímém sdělení je potřeba hned zjistit, zda se člověk bojí, že si ublíží, a přizvat pomoc. Čekání na další znaky by ji mohlo oddálit.
Americký Národní institut duševního zdraví odlišuje rizikové faktory, například dřívější pokus nebo chronickou bolest, od varovných projevů, které mohou vyžadovat okamžitou pozornost. Doporučuje hledat pomoc co nejdříve, zejména pokud je znepokojivé chování nové nebo se mění. Předchozí zkušenosti jsou důležité pro posouzení, ale o současném stavu je potřeba mluvit přímo s člověkem.
Co je u tohoto člověka nezvyklé
Stejné chování může u různých lidí znamenat něco jiného. Někdo je odjakživa tichý, jiný potřebuje mnoho kontaktu. Někdo hůře spí kvůli krátkodobému stresu, jiný je už dlouho vyčerpaný. Pomůže proto otázka: změnilo se u tohoto člověka něco výrazně oproti tomu, jak obvykle funguje?
Metodické doporučení MŠMT k sebevražednému chování upozorňuje ve školním prostředí na změny v chování, prožívání i řeči a na výrazný rozdíl proti dřívějšímu stavu žáka. Projevy se mohou kombinovat a nemusí být přítomné všechny. U jednoho žáka si učitel všimne uzavírání se před spolužáky, u jiného výrazné změny zapojení do výuky nebo opakovaných vět o beznaději.
Rozhovor lze začít tím, čeho jsme si všimli: „Poslední týdny skoro nespíš a přestal ses vídat s lidmi. Mám o tebe starost. Co se děje?“ Pokud obava míří k sebevražedným myšlenkám, lze se zeptat přímo: „Napadá tě, že bys nechtěl žít?“ Přímá otázka člověku tuto myšlenku nevloží a může otevřít prostor pro pravdivou odpověď.
Když žádnou změnu nevidíme
Člověk může dál pracovat, studovat, vtipkovat a plnit povinnosti. Někdo své myšlenky skrývá ze studu nebo strachu, u jiného se potíže navenek neprojevují nápadně. Proto není bezpečné uzavřít situaci větou „na něm bych to poznal“.
Pokud člověk řekne, že nechce žít, zeptejte se, co právě prožívá a zda se bojí, že si ublíží. Stejně můžete začít i při konkrétní obavě, kterou zatím nepotvrdil. Jeho odpověď a současná situace pomohou určit další krok.
Při nejistotě může pomoci konzultace s krizovou linkou nebo odborníkem. Lze popsat, co nás znepokojuje, co člověk řekl a jak reagoval na nabídku pomoci. S dalším postupem tak nemusíme zůstávat sami ani čekat, až budeme mít vlastní vysvětlení.
Klinická doporučení NICE pro péči po sebepoškození odmítají používat škály a rozdělení na nízké, střední a vysoké riziko k předpovědi sebevraždy či dalšího sebepoškození. Doporučují věnovat se potřebám člověka a jeho současnému i dlouhodobému bezpečí. Odborné posouzení má pomoci určit potřebnou péči; počet bodů nemá rozhodovat o tom, komu bude nabídnuta.
Co udělat s odpovědí
Po otázce nechte čas na odpověď. K rozhovoru pomůže soukromí a klid, aby člověk nemusel mluvit před lidmi, kterým se svěřit nechce. Při bezprostředním ohrožení však pomoc přivolejte hned.
Odpověď „ne“ nemusí automaticky ukončit veškerý zájem. Člověk může skutečně sebevražedné myšlenky nemít, ale přesto potřebovat podporu kvůli tomu, co změnu způsobilo. Lze říct: „Dobře, děkuju, že mi odpovídáš. I tak vidím, že je ti těžko. Co by ti teď pomohlo?“ A je možné se k rozhovoru později vrátit.
Když člověk sebevražedné myšlenky potvrdí, naslouchejte a zeptejte se, zda se bojí, že si v nejbližší době ublíží. Pokud ano, už si ublížil nebo je situace bezprostředně nebezpečná, zůstaňte s ním, volejte 155 nebo 112 a řiďte se pokyny operátora. Při vážné obavě o bezpečí není potřeba čekat na jednoznačnou odpověď.
Pokud nejde o bezprostřední ohrožení, můžete společně zavolat na krizovou linku a domluvit další podporu či odbornou péči. U dospívajícího zapojte důvěryhodného dospělého. Domluvte také, kdo bude nablízku po rozhovoru a co udělat, pokud se stav zhorší.
Když si zpětně vyčítáme, čeho jsme si nevšimli
Po krizi si lidé někdy zpětně skládají události a ptají se, zda měli něco poznat. Z odstupu mohou jednotlivé chvíle působit jednoznačněji, než byly ve skutečnosti. Při ohlížení je důležité rozlišit, co jsme tehdy skutečně věděli a co jsme se dozvěděli až později.
Pokud se výčitky vracejí, lze je probrat s někým blízkým, psychologem nebo krizovou službou. Podporu potřebuje i ten, kdo má o druhého strach nebo s ním prošel krizí. Další péči je vhodné domlouvat společně s odborníky a podle situace zapojit další blízké či školu, aby vše nezůstalo na jednom člověku.
