V bezprostřední krizi není nejdůležitější najít dokonalá slova ani přesně určit míru rizika. Hlavním úkolem je získat čas, nenechat člověka samotného a předat situaci lidem, kteří mohou zajistit akutní zdravotní pomoc.
Není potřeba čekat na úplnou jistotu
Okolí může váhat, zda situaci nepřehání. Člověk může chvíli mluvit o smrti a za okamžik působit klidněji. Může tvrdit, že nikoho nechce obtěžovat, nebo prosit, aby se nikam nevolalo. V akutní chvíli však laik nemusí sám přesně určit, jak velké nebezpečí hrozí.
Volejte 155 nebo 112, když člověk říká, že se bojí, že v nejbližší době nezůstane v bezpečí, už si ublížil nebo je život či zdraví přímo ohroženo. Ministerstvo vnitra ČR uvádí 155 pro zdravotnickou záchrannou službu a 112 jako jednotné evropské číslo tísňového volání.
Operátor se doptá na informace potřebné pro rozhodnutí a řekne, co dělat do příjezdu pomoci. Není nutné znát odborné výrazy. Pomáhá mluvit jednoduše a pravdivě: že máte obavu o život, co člověk právě říká nebo co se stalo, kde se nacházíte a zda je při vědomí či komunikuje.
Zůstat nablízku je konkrétní ochranný krok
Národní ústav duševního zdraví doporučuje při akutním ohrožení člověka nenechávat samotného, zavolat tísňovou linku a zůstat do předání pomoci. Přítomnost druhého člověka není léčba ani záruka, ale snižuje osamění a umožňuje rychle reagovat, pokud se situace změní.
Pokud jste s člověkem fyzicky, zůstaňte v jeho blízkosti a přizvěte další důvěryhodnou osobu. Je-li to dítě nebo dospívající, zapojte odpovědného dospělého. Nehádejte se o oprávněnosti jeho pocitů, nevyhrožujte následky a nezkoušejte získat klid prostřednictvím vynuceného slibu.
Mluvte krátce a srozumitelně: „Mám o tebe strach a teď zavoláme pomoc. Zůstanu tady s tebou.“ Pokud člověk dokáže spolupracovat, vysvětlujte mu, co právě děláte, a umožněte mu podílet se na hovoru. Když spolupracovat nechce, bezprostřední ochranu života kvůli tomu neodkládejte.
Nesnažte se nahradit zdravotníky vlastním zdlouhavým vyjednáváním nebo převozem, pokud operátor nedoporučí konkrétní postup. Řiďte se jeho pokyny. Každá situace je jiná a veřejný článek nemůže bezpečně předvídat všechny okolnosti.
Když nejste na stejném místě
Akutní sdělení může přijít telefonem nebo zprávou. Pokud je to možné, udržujte s člověkem kontakt a zjistěte, kde právě je. Současně volejte 155 nebo 112; pokud nemůžete volat sami, požádejte jinou přítomnou osobu, aby zavolala. Sdělte operátorovi vše, co o místě a situaci skutečně víte, a otevřeně řekněte, co nevíte.
Je-li poblíž člověka důvěryhodná osoba, která za ním může bezpečně dojít, kontaktujte ji. U dítěte či dospívajícího informujte odpovědného dospělého. Nemusíte dodržet slib tajemství, pokud by tím zůstal život bez ochrany.
Na dálku nelze převzít úplnou kontrolu a neměli byste předstírat, že ji máte. Úkolem je propojit kontakt s fyzickou pomocí co nejrychleji. Pokud se spojení přeruší, sdělte to operátorovi a pokračujte podle jeho pokynů.
Co v akutní chvíli nepomáhá
Není čas dokazovat, že člověk nemá důvod se tak cítit, ani zjišťovat všechny příčiny. Moralizování, výčitky a připomínání dopadu na rodinu mohou přidat vinu. Výhrůžka, že už mu nikdy nebudete věřit, zase může zvýšit strach z dalšího sdílení.
Bezpečí nelze založit na větě „slib mi, že to neuděláš“. Takový slib není odborné posouzení ani bezpečnostní plán. Ani dočasné zklidnění po těžkém rozhovoru samo nepotvrzuje, že nebezpečí pominulo. Při důvodné akutní obavě pokračujte v předání zdravotnické pomoci.
Nevyžadujte popis metod ani podrobností, které nejsou potřeba pro tísňové volání. Operátor vás povede otázkami, jež pro zásah potřebuje. Vaším úkolem není vést výslech, ale zachovat kontakt a jednat.
Přivolat pomoc není trest
Člověk může být po přivolání pomoci rozzlobený, zahanbený nebo se bát, co bude následovat. Tyto obavy je možné uznat: „Rozumím, že sis nepřál, abych volal. Měl jsem strach o tvůj život a nemohl jsem to nechat jen na nás.“ Ochrana bezpečí nemusí vylučovat respekt a vysvětlování.
Akutní zásah je předání, ne konec péče. Po odeznění bezprostředního ohrožení mohou zůstat původní potíže, únava, napětí ve vztazích i potřeba navazující odborné podpory. Blízký člověk může pomoci tím, že se ozve, doprovodí a nebude krizi používat jako argument v budoucích sporech.
Také ten, kdo pomoc přivolával, může po situaci zažívat strach, třes, vinu nebo vyčerpání. Může si sám zavolat na krizovou linku nebo vyhledat podporu. V akutní chvíli nebylo jeho úkolem všechno správně vyhodnotit. Jeho úkolem bylo nenechat ohrožení bez odpovědi.
