Člověk napíše zprávu, několikrát si ji přečte a smaže ji. Neví, jak druhý zareaguje ani co bude po odeslání následovat. O sebevražedných myšlenkách se může těžko mluvit i s někým blízkým. Strach z rozhovoru pak brání hledat pomoc právě ve chvíli, kdy ji člověk potřebuje.
Co se stane, když to někomu řeknu?
Člověk se může bát, že druhého vyděsí, zklame nebo zatíží. Může očekávat výčitku, rychlé rady, zlehčení nebo paniku. Někdo má obavu, že po vyslovení myšlenek přestane rozhodovat o čemkoli, že mu okolí už nikdy nebude věřit nebo že bude každé jeho gesto vykládáno jako nebezpečí.
Stud může znít jako vnitřní věta „měl bych to zvládnout sám“ nebo „nemám právo se takhle cítit“. Člověk se pak snaží nejprve získat jistotu, že jeho potíže jsou dost vážné, aby o nich mohl mluvit. I s takovou pochybností se lze svěřit: „Nevím, jak vážné to je, ale ty myšlenky se mi vracejí a potřebuji pomoc.“
Obavy se mohou týkat také odborné péče. Australský dotazníkový výzkum 513 mladých lidí ve věku 16 až 25 let se zaměřil na ty, kteří měli sebevražedné myšlenky a byli v kontaktu s odborníkem na duševní zdraví. Účastníci, kteří odborníkovi o myšlenkách neřekli, jako důvod nejčastěji uváděli obavu, že informace nezůstanou důvěrné. Před rozhovorem se proto lze zeptat: „Komu byste tyto informace předali a v jaké situaci?“ Taková otázka pomáhá vyjasnit postup; při bezprostředním ohrožení je však potřeba přivolat pomoc hned.
Další překážkou může být jazyk. Některé prožitky se obtížně popisují i člověku, který má kolem sebe laskavé lidi. Myšlenky mohou být neurčité, proměnlivé nebo si navzájem odporovat. Člověk se může bát, že když nedokáže přesně vysvětlit, co se děje, nebude mu nikdo věřit.
Někdy už se člověk svěřil a druhý změnil téma, zlehčil situaci nebo se začal zlobit. Další rozhovor se pak může zdát ještě těžší. Při oslovení někoho jiného lze říct i toto: „Už jsem se o tom pokusil mluvit a nebylo to dobré. Potřebuji, abys mě teď vyslechl.“
O těžkých myšlenkách lze mluvit i klidným hlasem
Člověk se sebevražednými myšlenkami může chodit do školy nebo práce, odpovídat na zprávy, starat se o ostatní a dokonce působit vesele. Někdy je běžné fungování způsobem, jak udržet den pohromadě. Jindy se člověk naučil bolest skrývat, protože nechce budit pozornost nebo neví, jak ji sdílet.
Podle samotného tónu hlasu se nedá spolehlivě určit, zda je člověk v bezpečí. Pokud o sebevražedných myšlenkách promluví, je potřeba brát obsah jeho slov vážně a zajímat se o to, co se děje právě teď. Není potřeba čekat na pláč nebo nápadnou změnu chování.
Někdo začne obecně tím, že už nemůže, nebo se zastaví těsně před konkrétním sdělením. Pomoci může klidná reakce: „Chci rozumět tomu, co se ti děje. Můžeš mi říct víc?“ Pokud máme obavu ze sebevražedných myšlenek, můžeme se na ně zeptat přímo.
Jak může vypadat první věta nebo zpráva
O pomoc si není nutné říct dokonale. Není potřeba znát diagnózu, vysvětlit všechny příčiny ani předložit souvislý příběh. První věta může být velmi krátká: „Mám myšlenky, které mě děsí.“ „Napadá mě, že už nechci být.“ „Potřebuji, abys se mnou teď zůstal a pomohl mi někomu zavolat.“
Pokud se nedaří mluvit, lze napsat zprávu, ukázat vlastní poznámku nebo poslat odkaz na informace, které situaci přibližují. Národní ústav duševního zdraví mezi možnostmi uvádí i písemné sdělení nebo e-mail. K odkazu lze připojit větu „Tohle se týká i mě, můžeme si promluvit?“ Při naléhavé obavě o bezpečí ale nečekejte na odpověď ve zprávách; zavolejte 155 nebo 112 a oslovte někoho nablízku.
Užitečné může být říct i to, co od prvního kontaktu potřebujete: „Prosím, jen mě teď poslouchej.“ „Nevím, co bude dál, ale nechci na to být sám.“ „Pomůžeš mi zavolat na linku?“ Druhý člověk pak nemusí hádat, zda má nabídnout ticho, přítomnost nebo praktickou pomoc.
Vyberte si někoho dostupného, komu důvěřujete a kdo může pomoci s dalším krokem. Můžete se s ním domluvit, koho společně oslovíte a co mu řeknete. Při ohrožení života je potřeba přivolat pomoc i tehdy, když si člověk přeje vše utajit.
Kam se obrátit po odmítavé reakci
Pokud se po sdílení cítíte odmítnutí nebo ještě osamělejší, obraťte se na někoho dalšího. Můžete mu stručně popsat, co se stalo, a požádat ho, aby s vámi zůstal nebo pomohl vyhledat odbornou podporu. S akutním ohrožením nečekejte na to, až první oslovený změní názor.
Dalším člověkem může být jiný člen rodiny, přítel, učitel, školní psycholog, praktický lékař, psycholog, psychoterapeut, psychiatr nebo pracovník krizové služby. Někdy je jednodušší začít anonymním telefonátem a teprve s podporou linky promyslet, komu se ozvat osobně.
U dospívajících je důležité zapojit důvěryhodného dospělého. Kamarád může naslouchat, doprovodit nebo pomoci napsat zprávu rodiči, učiteli či školnímu psychologovi. Odpovědnost za bezpečí druhého však nemá nést sám. Pokud se dospívající doma necítí bezpečně, může jako prvního oslovit jiného dospělého, kterému důvěřuje, nebo Linku bezpečí.
Kdo bude nablízku po rozhovoru
Na konci rozhovoru pomůže konkrétní domluva: kdo s člověkem teď zůstane, kdo pomůže zavolat odborníkovi a kdy se znovu ozve. Pokud se myšlenky vracejí nebo se stav zhoršuje, je potřeba o tom říct a společně hledat další podporu. Předchozí rozhovor nemusí vystihovat, jak člověku je dnes.
Pokud se člověk bojí, že by v nejbližší době mohl jednat podle svých myšlenek, není potřeba připravovat citlivé sdělení ani čekat na vhodnou chvíli. Stačí říct, že teď nedokáže zůstat v bezpečí, a společně volat 155 nebo 112.
Slova mohou přijít po částech. S hledáním podpory lze začít i krátkou větou, ve které zatím není celý příběh.
