Člověk si připraví, co chce říct. Když ale přijde chvíle promluvit, změní téma nebo odpoví, že je všechno v pořádku. Může se bát, že ho druhý bude považovat za slabého, začne ho hlídat nebo jeho trápení odbude. Se starostmi kolem jídla tak dál zůstává sám.
Stud se může týkat toho, co člověk dělá, jak vypadá i toho, že potřebuje pomoc. Někdy se přidá přesvědčení: „Kdyby mě opravdu znali, už by si mě nevážili.“ Pak je těžké ukázat i malou část zkušenosti, která ho trápí.
Když se člověk stydí sám za sebe
Vina se často váže k určitému jednání: „Tohle jsem neměl udělat.“ Stud může znít jako „jsem špatný“ nebo „ostatní mnou budou pohrdat“. Zasahuje tedy hodnocení sebe i představu o tom, jak nás vidí druzí. V životě se oba pocity mohou překrývat a někdy je těžké je pojmenovat.
Kolem jídla a těla může mít stud různé podoby. Někdo se stydí za ztrátu kontroly, jiný za svůj vzhled nebo za to, že opakovaně potřebuje podporu. Další se bojí, že mu okolí neuvěří, jak moc se trápí, protože na něm nic nápadného nevidí.
Přehled výzkumu studu a viny u anorexie a bulimie shrnul 24 studií. Stud se v těchto klinických skupinách obvykle objevoval výrazněji než u lidí bez poruchy a souvisel se závažností příznaků. U viny byly výsledky méně jednoznačné. Převaha studií zachycujících jeden okamžik a další metodické nedostatky však ztěžují určení, zda stud potížím předchází, vzniká jako jejich následek, nebo se oba směry ovlivňují.
Co se může skrývat za mlčením
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ může být pochopitelná reakce někoho, komu na druhém záleží. Člověk, který dlouho mlčel, ale možná čekal právě výčitku. Mohl se obávat zklamání, hádky nebo toho, že nad dalším děním ztratí vliv.
Mlčení může souviset i se strachem ze změny. Někdo si přeje úlevu, a současně se bojí, co by znamenala léčba nebo přiznání potíží blízkým. Takovou nejistotu popisuje také britská zdravotní služba NHS v informacích pro blízké lidí s poruchou příjmu potravy. Přání získat pomoc a strach z ní se mohou objevit současně.
Zvenčí přitom bývá vidět jen změna tématu, vyhýbavá odpověď nebo ujišťování, že o nic nejde. Blízký se může zeptat: „Je něco, kvůli čemu je pro tebe těžké o tom mluvit?“ Dává tím prostor i odpovědi, se kterou původně nepočítal.
Když se člověk začne vyhýbat ostatním
Strach z hodnocení může předcházet samotnému setkání. Člověk si představuje, že si ostatní všimnou jeho chování, budou komentovat tělo nebo se začnou vyptávat. Raději zůstane doma, ačkoli mu společnost chybí. S potížemi pak tráví víc času sám.
Někdy obava vychází z předchozího posměchu či odmítnutí. Jindy člověk neví, jak by druzí reagovali. Pro další rozhovor je důležité najít někoho, kdo mu věnuje čas a bude brát jeho zkušenost vážně. Může to být blízký člověk, praktický lékař, pediatr nebo terapeut.
Doporučení NICE pro péči o poruchy příjmu potravy výslovně upozorňují na citlivost vůči studu a odsuzování i na to, že rozhovor se zdravotníkem může být obtížný. V péči je proto důležité vysvětlovat další kroky a přizpůsobit komunikaci věku a potřebám člověka. Potíže s mluvením jsou součástí toho, čemu má odborník věnovat pozornost.
První věta nemusí obsahovat celý příběh
„Něco kolem jídla mě hodně trápí.“ „Bojím se, co si o mně budete myslet.“ Nebo jen: „Stydím se a nevím, jak začít.“ Každá z těchto vět říká něco podstatného. Rozhovor pak může pokračovat otázkami, na které je snazší odpovídat postupně.
Pokud se při setkání slova ztrácejí, lze si předem poznamenat několik vět nebo požádat o doprovod někoho důvěryhodného. S odborníkem se dá domluvit i to, zda má doprovod u rozhovoru zůstat. Když otázce nerozumíte nebo je pro vás těžká, můžete to říct nahlas.
Praktický lékař či pediatr se potřebuje ptát také na stravování, tělesné obtíže a celkový zdravotní stav. Psychické trápení posuzuje spolu s nimi a doporučí další péči. Při bezprostředním ohrožení zdraví volejte 155 nebo 112.
Jak může reagovat blízký člověk
„Děkuju, že mi to říkáš. Chci ti rozumět.“ Taková reakce dává rozhovoru čas. Blízký může naslouchat, ptát se na to, co druhý potřebuje, a nabídnout pomoc s vyhledáním odborníka nebo doprovodem.
Zdravotní obavu přitom může vyslovit přímo: „Mám o tebe strach a rád bych ti pomohl dostat se k lékaři.“ Respekt k člověku a potřebné vyšetření se doplňují. O možnostech blízkých podrobněji píšeme v dílu Když okolí vidí jen talíř.
Jeden rozhovor nemusí odstranit stud ani vyřešit potíže. Může ale přinést zkušenost, že druhý zůstal, vyslechl vás a bere vás vážně. Na ni se dá navázat při dalších krocích k pomoci.
