Pocit „nestačím“ může přijít po jednom neúspěchu a postupně zeslábnout. Může se také vracet týdny, zabírat stále větší část dne a ovlivnit, zda člověk spí, jí, chodí mezi lidi, plní běžné povinnosti nebo se ještě odváží něco zkusit.
Při rozhodování o podpoře pomáhají tři otázky: Jak dlouho potíže trvají? Jak silně je prožívám? Co kvůli nim přestávám zvládat? S těmito pozorováními se lze obrátit na blízkého nebo odborníka, i když příčina zatím není jasná.
Co se kvůli potížím mění v běžném dni?
Dva lidé mohou používat stejnou větu „jsem k ničemu“ a potřebovat něco jiného. Jeden tak popíše těžký večer po zkoušce, druhý kvůli stejnému přesvědčení přestává vstávat, jíst, odpovídat lidem nebo chodit do školy. Pro další pomoc je důležité zjistit, co se za větou odehrává a jak člověk zvládá svůj den.
Oficiální orientační materiál amerického Národního institutu duševního zdraví doporučuje sledovat dopad na každodenní život a při silných nebo zatěžujících příznacích trvajících dva týdny či déle vyhledat odbornou pomoc. Mezi příklady uvádí změny spánku a chuti k jídlu, potíže se soustředěním, ztrátu zájmu a nezvládání běžných činností.
Při rychlém zhoršení, velkém utrpení nebo ohrožení vyhledej pomoc dřív; na uplynutí dvou týdnů nečekej. O méně závažných potížích lze také mluvit hned. Rozhovor může pomoci pojmenovat, co se děje, a vybrat další krok.
Komu se svěřit a jak začít?
Začít lze popisem změny: „Poslední tři týdny skoro nespím, vynechávám školu a většinu času si říkám, že nic nemá cenu.“ Nebo konkrétní žádostí: „Potřebuji, abys se mnou našel někoho, s kým to můžu řešit.“ Pokud se o tom těžko mluví, lze věty napsat a druhému je ukázat nebo poslat.
Když pro stav zatím chybí název, může pomoci začít tím, jak o něm mluvit bez přesného pojmenování. Pro první žádost o podporu stačí popsat změnu a její dopad.
Obrátit se lze na blízkého, kterému důvěřuješ a který tě dokáže vyslechnout, na školního psychologa, praktického lékaře, psychologa, psychoterapeuta, psychiatra nebo pracovníka krizové služby. Pokud by rozhovor s rodičem nebyl bezpečný, může dospívající oslovit jiného důvěryhodného dospělého, například učitele či školního psychologa. Když první člověk nemá prostor nebo potíže zlehčí, zkus dalšího nebo zavolej na krizovou linku.
WHO v přehledu duševního zdraví dospívajících zdůrazňuje význam podpůrného prostředí v rodině, škole i širším okolí. Pomoc může mít velmi konkrétní podobu: někdo s tebou najde kontakt, pomůže domluvit návštěvu nebo tě doprovodí. Na konci prvního rozhovoru se lze dohodnout, kdo co udělá a kdy se znovu ozvete.
Sebepoškozování a sebevražedné myšlenky potřebují přímou pomoc
Národní ústav duševního zdraví doporučuje brát sebevražedné myšlenky vážně, říct o nich co nejdříve dalšímu člověku a nezůstávat s nimi sám. Může stačit přímá věta: „Mám strach, že si ublížím. Potřebuji, abys se mnou zůstal a pomohl mi zavolat pomoc.“
Pokud se bojíš o někoho druhého, zapoj další pomoc. Neslibuj, že sebevražedné myšlenky udržíš v tajnosti. Při bezprostředním nebezpečí volej 155 nebo 112, řiď se pokyny operátora a zůstaň s dotyčným, pokud je to pro tebe bezpečné. Dítě nebo dospívající může požádat o pomoc důvěryhodného dospělého; naléhavé volání však nemá čekat na jeho souhlas.
První krok může být malý a konkrétní: napsat blízkému, požádat o doprovod nebo si domluvit odbornou konzultaci. Při ohrožení je tímto krokem okamžité přivolání pomoci. Na každé z těchto cest lze začít tím, co právě víš: jak ti je, co se změnilo a s čím už potřebuješ někoho dalšího.
