„Nejsem dost dobrá.“ Na první poslech je to úplná věta. Ve skutečnosti v ní ale chybí několik podstatných údajů: dost dobrá v čem, pro koho, podle jakého měřítka a k čemu?
Bez těchto doplnění se může jedna známka smíchat s inteligencí, počet pozvánek s oblíbeností, pracovní výsledek s užitečností a jedna chyba s představou, že člověk není dobrý vůbec. Obecná věta pak bolí ve všech oblastech najednou, i když původní událost patřila jen do jedné z nich.
Nejdřív proto pomáhá oddělit skutečný prožitek od závěru: pocit „nestačím“ není sám důkazem o hodnotě člověka. Potom se lze ptát, ke které události a očekávání se pocit váže.
Stejné slovo může skrývat různá měřítka
Někdo se cítí „málo“, když nedosáhne očekávaného výkonu. Jiného zasáhne, že nebyl přijatý do skupiny, nevypadá podle určité představy, není stále k dispozici druhým nebo se nezachoval tak, jak od sebe morálně očekával. V každé z těchto situací se hodnotí něco jiného.
Výzkumníci proto někdy sledují nejen celkové sebehodnocení, ale také oblasti, na nichž může záviset. Studie s 1 418 vysokoškolskými studenty ověřovala škálu se sedmi oblastmi: studijní výsledky, vzhled, uznání druhých, úspěch v soutěži, podpora rodiny, pocit Boží lásky a přesvědčení, že člověk jedná správně. Sedm oblastí vystihovalo data tohoto studentského vzorku lépe než několik jiných zkoumaných modelů. Neznamená to, že vyčerpávají všechna očekávání, na nichž lidé zakládají své sebehodnocení.
V běžném životě může být měřítko ještě užší: zda odpovím hned, dokážu pobavit společnost, vydržím bez pomoci, vydělám určitou částku nebo nikdy nikoho nezklamu. Takové očekávání lze zachytit doplněním věty: „Budu mít cenu, pokud…“ Odpověď může ukázat, co si člověk spojuje se svou hodnotou právě teď.
Co výsledek říká a co už ne
Některá měřítka jsou konkrétní a potřebná. U zkoušky existuje zadání, v práci domluvený termín a ve vztahu závazek, který lze dodržet nebo porušit. Když člověk očekávaného výsledku nedosáhne, může se dozvědět něco podstatného: něco neumím, nestihl jsem to, nedodržela jsem slovo nebo druhému vznikla škoda.
Potíž nastává, když z výsledku vyvodíme víc, než skutečně ukazuje. Test z jedné látky může ukázat mezery v této látce; nemůže sám rozhodnout o veškeré inteligenci. To, že člověk nebyl vybrán do jedné role, může být důležité pro jeho další plán; neříká však, že není nikde potřebný. Morální chyba může vyžadovat omluvu a nápravu; věta „jsem nenapravitelně špatný člověk“ už tvrdí mnohem víc, než samotná událost dokládá.
I nepříjemné hodnocení může být užitečné, pokud říká, co se nepodařilo a co je potřeba změnit. Věta o celé osobnosti tuto informaci často překryje: místo opravy konkrétní chyby se člověk začne zabývat tím, zda je vůbec k něčemu.
Čí očekávání se snažím splnit?
Měřítka nevznikají jen uvnitř člověka. Mohou být součástí školy, práce, rodiny, skupiny, kultury nebo konkrétního vztahu. Mohli jsme je převzít dávno a dnes už si ani nevšimnout, že odpovídáme na cizí otázku.
Pravidlo, že nemáme ponižovat druhé, má jiný význam než nevyřčený požadavek být neustále příjemní. Povinnost odevzdat domluvenou práci má jiný dosah než představa, že nesmíme nikdy potřebovat pomoc. Podle účelu a důsledků požadavku lze rozlišovat, co potřebujeme splnit, o čem se dá jednat a co nechceme přijmout.
Před rozhodnutím lze zkusit tři doplnění: „Abych zvládl tuto roli, potřebuji…“ „Tento požadavek stanovil…“ „Přijímám ho, protože…“ Pokud poslední část zůstává prázdná nebo zní jen „jinak mě nikdo nebude chtít“, stojí za to se zastavit. Co požadavek skutečně chrání nebo umožňuje? A co nás jeho plnění stojí?
Z obecného soudu ke konkrétní větě
Když se objeví obecný soud, nemusí ho člověk hned vyvracet. Může ho nejdřív zpřesnit. Místo „jsem málo schopný“ třeba: „Na tuto část úkolu zatím potřebuji víc zkušeností.“ Místo „nejsem dost zajímavá“: „V této skupině jsem dnes nezískala pozornost, kterou jsem si přála.“ Místo „jsem špatný“: „Porušil jsem domluvu a potřebuji zjistit, jak napravit dopad.“
Přesnější věta nemusí být mírnější. Někdy zní velmi nepříjemně. Její výhodou je, že ukazuje, o čem lze rozhodovat: zda se něco učit, omluvit se, změnit očekávání, požádat o zpětnou vazbu nebo si přiznat, že se podle určitého měřítka nechceme dál hodnotit.
Otázka „čeho přesně mám být málo?“ může dovést člověka od obecného pocitu ke konkrétnímu očekávání. Pak už lze zkoumat, kdo je vyslovil, k čemu slouží a co výsledek skutečně ukazuje. Místo „nejsem dost dobrá“ může zaznít: „Tuto práci jsem neodevzdala včas. Potřebuji se domluvit na nápravě a zjistit, co mi pomůže příště termín dodržet.“
