Přihláška zůstane neodeslaná, otázka nepoložená a rozepsaný text schovaný. Dokud člověk nezkusí, může si říkat, že by možná uspěl. Pokus by přinesl výsledek a ten by mohl znít jako potvrzení obavy „nestačím“.
Vyhnutí proto může na chvíli ulevit. Obávané hodnocení se odsune a člověk se může věnovat něčemu jinému. Později se ale objeví důsledek: možnost zůstává neověřená, někdy uplyne termín a příště může být stejně těžké začít.
Co mi brání začít?
Někdy člověk nezačne, protože je vyčerpaný. Jindy je zadání nejasné, chybí peníze, čas, dovednost nebo bezpečí. Může se také rozhodnout, že mu cíl nestojí za potřebné úsilí či náklady. Každá z těchto situací potřebuje jinou odpověď: odpočinek, vysvětlení zadání, dostupnější možnost nebo změnu cíle.
Obavu o vlastní hodnotu lze zachytit ve chvíli, kdy si k představě „nevyjde to“ přidávám „konečně se ukáže, co jsem zač“. Nestačí mi počítat s odmítnutou přihláškou nebo potřebou další přípravy. Bojím se, že výsledek odhalí mou celkovou neschopnost. Dokud nic neodešlu, nemusím tomuto obávanému závěru čelit.
Přehled výzkumu o cílech spojených se sebehodnocením rozlišuje usilování o potvrzení vlastní ceny a snahu vyhnout se tomu, co si člověk spojuje s bezcenností. Shrnuje také studie, v nichž lidé zaměření na potvrzení svých schopností při náročném úkolu ztráceli zájem nebo se stáhli. Stejná potřeba obstát tak může někdy vést k většímu úsilí a jindy k ústupu.
Co nezjistím, když to nezkusím?
Když přihlášku neodešlu, dnes nezažiju odmítnutí. Zároveň nezískám přijetí ani zkušenost s výběrem. Nedozvím se, zda moje ukázka práce obstála, a nezískám případnou zpětnou vazbu. Nejistota může působit bezpečněji než odpověď, ale při dalším rozhodování budu vědět stejně málo jako dnes.
Ve studii 153 izraelských dospívajících vnímané mateřské uznání navázané na školní úspěch souviselo ve statistickém modelu přes pochybnosti o sobě a stud po neúspěchu také s vyhýbáním se náročným úkolům. Po zohlednění vnímané psychologické kontroly ze strany matky, například menší vstřícnosti při odlišném názoru, už tento nepřímý vztah nebyl statisticky průkazný. Dotazníková studie tedy ukazuje související zkušenosti, ale nedokládá, že právě podmíněné uznání vyhýbání způsobilo.
U vlastního odkládání je užitečné sledovat obojí: před čím mi právě teď pomáhá uniknout a o jakou možnost tím přicházím. Obávaný výsledek může být bolestivý; jeho odložení však samo neověří, zda je představa o mém selhání pravdivá.
Který menší krok mi dá první informaci?
Velký úkol často míchá více nejistot. „Přihlásit se“ může zahrnovat zjistit podmínky, vybrat ukázky, napsat text, požádat o doporučení a vystavit se rozhodnutí komise. První krok nemusí testovat všechno najednou.
Lze si zvolit krok, který přinese jednu novou informaci: otevřít zadání a vypsat požadavky, vytvořit hrubý návrh, zjistit termín nebo položit jednu otázku. Také je možné ukázat část práce někomu, kdo se v tématu vyzná a dokáže mluvit konkrétně a s respektem. Pro tento krok si předem určím, co má být hotovo. Když zjistím podmínky přihlášky, splnil jsem svůj dnešní úkol, i když ještě nevím, zda mě přijmou.
Kdy je rozumné pokus odložit nebo odmítnout?
Při rozhodování mají váhu skutečné podmínky: nebezpečí, diskriminace, nemoc, nedostatek prostředků i dostupné síly. Někdy je rozumné pokus odložit, změnit nebo odmítnout. Místo tlaku na odvahu může být potřeba pomoc, dostupnější cesta nebo čas na zotavení.
U cíle, který chci sledovat a který je za daných podmínek přiměřeně bezpečný, lze předem určit: Co přesně zkouším? Co se tím mohu dozvědět? Co udělám, když se to nepovede? Potom je snazší poznat, kdy krok skončil a o čem jeho výsledek skutečně vypovídá.
Nezkusit může na chvíli uchovat naději, že bych možná obstál. Menší pokus umožní něco z té nejistoty ověřit. Když zjistím, že mi v přihlášce chybí požadovaná příloha, vím, co doplnit. Z této informace ještě neplyne, zda mě přijmou, natož jakou mám hodnotu jako člověk.
Jestli pokus nevyjde, může navázat přesná reakce na neúspěch bez rozsudku nad celým člověkem. Menší krok tak nekončí pouhým výsledkem: nabízí i možnost zjistit, co z něj skutečně plyne.
