Dobrá známka, přijetí, pochvala nebo dokončený úkol mohou přinést radost. Někdy ale přinesou ještě něco dalšího: krátké ujištění, že člověk konečně „je dost“. A s dalším hodnocením se stejná otázka vrátí.
Pak výsledek neodpovídá jen na to, jak se něco podařilo. Na chvíli rozhoduje také o tom, jak člověk vidí sám sebe. Po úspěchu si připadá schopný a hodný přijetí. Po chybě už nepochybuje jen o svém výkonu, ale také o tom, zda si vůbec zaslouží respekt nebo blízkost.
Jak se hodnotím, jak často se to mění a na čem to závisí?
V běžné řeči se často mluví jen o vysokém nebo nízkém sebevědomí. Výzkum ale může oddělovat nejméně tři otázky: Jak se člověk převážně hodnotí? Jak moc se toto hodnocení v čase mění? A nakolik závisí na splnění určitých podmínek?
Studie 587 žáků německých škol pracovala právě s úrovní, stabilitou a podmíněností sebehodnocení. Data vznikla ve dvou vlnách vzdálených přibližně šest týdnů. Výzkumníci hledali v odpovědích společné vzorce. Vedle celkového mínění o sobě sledovali i jeho kolísání a závislost na úspěchu.
V běžném jazyce to znamená, že dvě osoby mohou navenek působit sebejistě, ale jejich jistota se může chovat odlišně. Jedna unese nepovedený výsledek jako konkrétní zklamání. Druhá se po úspěchu cítí výjimečně a po chybě téměř bezcenně. Nejde jen o to, kde se sebehodnocení nachází, ale také co s ním pohybuje.
Proč může úleva po úspěchu rychle vyprchat?
Když člověk spojuje své přijetí s výkonem, úspěch mu může přinést radost i úlevu. Na chvíli se přestane bát, že zklame ostatní nebo že je k ničemu. Potom ale může přijít další úkol a s ním stejná obava. Předchozí úspěch zůstává skutečný, jen už nestačí k ujištění, že člověk obstojí i příště.
Přehledový článek o usilování o sebehodnocení popisuje, že úspěch v oblastech, na nichž člověk staví vlastní cenu, může dočasně posílit příjemné emoce a zmírnit úzkost. Autoři při porovnávání teorií a studií upozorňují na krátké trvání této úlevy: potvrzení vlastní hodnoty může brzy potřebovat další důkaz.
Stojí za to všimnout si, kdy se pochybnost vrací. Po nové známce? Když někdo neodpoví na zprávu? Ve chvíli, kdy potřebuji pomoc s něčím, co jsem minule zvládl sám? Právě v těchto situacích můžeme poznat, co všechno má znovu potvrzovat, že stačíme.
Pokud po každé odpovědi okamžitě následuje nový test, může jít o cyklus neustálého dokazování vlastní hodnoty, který se netýká jen známek nebo práce.
Jak do toho vstupuje přijetí ve vztazích?
Podmínka „mám cenu, pokud uspěju“ může souviset s tím, jak člověk vnímá očekávání a přijetí ve vztazích. Když má pocit, že si blízkost musí zasloužit dobrým výsledkem, může ho každá další zkouška znejistit i ve vztahu k druhému člověku.
Dvě podélné studie německých dospívajících sledovaly vnímané podmíněné rodičovské uznání ve školní oblasti a podmíněné sebehodnocení. V některých analýzách souviselo dřívější vnímání rodičovského uznání s pozdějším sebehodnocením, v jiných se ukázal opačný směr. Část vztahů nebyla statisticky významná. Autoři uvažují o vzájemném působení, dotazníky dospívajících však neumožňují rozlišit, nakolik se měnilo chování rodičů a nakolik jeho vnímání. Z výsledků proto nelze určit příčinu pocitů v konkrétní rodině.
Vlastní zkušenost lze začít zkoumat konkrétněji: Co od druhého očekávám po úspěchu a čeho se bojím po chybě? Jak skutečně reagoval naposledy? Dokážu mu říct, že potřebuji podporu, i když se mi něco nepovedlo? Odpovědi mohou ukázat jak obavu, kterou si nesu do vztahu, tak jednání druhého, které ji posiluje nebo zmírňuje.
Co bude úspěch znamenat a co z neúspěchu neplyne?
Náročný cíl může mít dobrý důvod. Chci se dostat na školu, protože mě obor zajímá. Chci dokončit práci, na kterou někdo čeká. Když vím, proč mi na výsledku záleží, mohu přesněji rozlišit také důsledky neúspěchu: ztracenou příležitost, potřebné doplnění znalostí nebo nesplněný slib.
Před důležitou situací lze zkusit dopsat dvě věty: „Pokud uspěju, bude to znamenat…“ a „Pokud neuspěju, nebude z toho ještě vyplývat…“ První věta má zachytit skutečný význam výsledku. Druhá pomůže pojmenovat závěr, pro který výsledek nestačí jako důkaz. Například: „Přijetí bude znamenat, že mohu nastoupit do tohoto programu. Odmítnutí ještě nebude znamenat, že nemohu uspět v jiném programu nebo se připravit na další pokus.“
Po neúspěchu pak můžeme řešit, co se nepodařilo a jak pokračovat. Po úspěchu si dopřát radost z toho, čeho jsme dosáhli. Když se přesto vrátí otázka „stačím vůbec?“, pomůže zachytit okamžik, ve kterém jsme z hodnocení jednoho výsledku udělali celkový soud o sobě.
