Když si člověk úmyslně ubližuje, okolí často hledá rychlé vysvětlení. Může za tím být snaha zvládnout napětí, pocit prázdnoty, vina nebo potřeba dát najevo bolest. Důvodů může být víc najednou a mohou se měnit. Porozumění proto začíná tím, co člověk prožívá, co se dělo předtím a jak se cítí právě teď.
Co označuje pojem sebepoškozování
Ani odborné zdroje nepoužívají pojem sebepoškozování vždy úplně stejně. Doporučení NICE jej chápe široce jako úmyslné jednání, při kterém člověk poškodí vlastní tělo nebo zdraví, bez ohledu na zjevný účel. Jiné zdroje užším pojmem označují jen jednání bez úmyslu zemřít a sebevražedný pokus od něj oddělují.
Pro běžný rozhovor z toho plyne jednoduchá, ale důležitá věc: samotná nálepka nestačí k poznání záměru. Není bezpečné automaticky tvrdit ani „chce zemřít“, ani „určitě zemřít nechce“. Mnohem užitečnější je zeptat se, co člověk prožívá právě teď, zda dokáže zůstat v bezpečí a jakou podporu potřebuje.
Někdo dokáže souvislost pojmenovat, jiný vnímá hlavně narůstající tlak, prázdnotu nebo nutkání a vysvětlení hledá až později. V rozhovoru lze začít tím, co si pamatuje: kdy mu bylo hůř, co se tehdy dělo a zda se nutkání vrací. Porozumění se může postupně zpřesňovat při dalších rozhovorech s odborníkem.
Napětí, prázdnota i snaha vyjádřit bolest
Sebepoškozování může souviset se snahou zvládnout silné napětí, vyjádřit bolest, kterou nejde říct slovy, přerušit pocit otupělosti, získat na chvíli pocit kontroly nebo obrátit proti sobě hněv a vinu. Tyto možnosti popisuje Národní ústav duševního zdraví. Člověk může očekávat úlevu, která však nemusí přijít nebo brzy pomine.
U jednoho člověka se může potkat několik důvodů. Některé si může uvědomovat, jiné ne. To, co platilo při jedné situaci, nemusí vysvětlovat další. NICE proto doporučuje při odborném posouzení zjišťovat okolnosti každé epizody samostatně.
Sebepoškozování se může objevit vedle úzkosti, deprese, traumatu, dlouhodobého stresu nebo potíží ve vztazích. Z chování samotného však nelze určit diagnózu. Někdy nejde ukázat na jednu událost; může se postupně nahromadit více obtíží. NHS uvádí například šikanu, tlak ve škole či práci, konflikty doma nebo finanční starosti.
Co přehlédneme, když řekneme „chce pozornost“
O sebepoškozování se někdy mluví jako o manipulaci nebo předvádění. Taková slova mohou vyvolat stud a přesvědčení, že člověk musí svou bolest dál skrývat. Zároveň míjejí podstatnou otázku: co je pro něj tak těžké, že se to projevilo právě takto?
Někteří lidé své jednání tají. Jiní chtějí, aby si někdo všiml, že už situaci nezvládají. Pokud je součástí sebepoškozování potřeba pomoci nebo kontaktu, má smysl se ptát, co člověk potřebuje sdělit a komu. Může mu pomoci, když dostane prostor říct to přímo a druhý ho vyslechne.
Blízký může nabídnout: „Chci vědět, jak ti je. Můžeme si teď sednout a potom spolu najít pomoc.“ U dítěte nebo dospívajícího je potřeba přizvat důvěryhodného dospělého. Zdravotník posoudí tělesný stav a potřebné ošetření. Odborník na duševní zdraví pomůže porozumět současnému prožívání a domluvit další péči.
Proč se ptát i na bolest, kterou nevidíme
Viditelné poškození zdraví může okolí vyděsit. Jindy může působit menší, než si lidé pod slovem sebepoškozování představují. Ani jedna reakce ale nedává spolehlivé měřítko psychické bolesti. Závažnost prožívání nelze vyčíst z toho, co je vidět, co člověk ukáže nebo jak klidně o situaci mluví.
Vzájemné porovnávání může vést k dojmu, že člověk na pomoc ještě „nemá nárok“. Podporu přitom potřebuje už ve chvíli, kdy se sebepoškozování objeví, vrací se nutkání nebo zápasí s bolestí, kterou sám obtížně unese. Ptejte se na současné potíže a pomozte mu domluvit péči.
Fyzické zdraví a psychická bolest jsou přitom dvě související, ale odlišné otázky. Poškození zdraví může potřebovat zdravotní ošetření bez ohledu na domnělý motiv. Psychická podpora má smysl i tehdy, když se situace navenek nejeví dramaticky. Jedna část péče nemá vytlačit druhou.
Jak souvisí sebepoškozování s úmyslem zemřít
Ne každý člověk, který se sebepoškozuje, chce zemřít. Pro někoho může jít o pokus vydržet velmi silnou psychickou bolest. Současně existuje vztah mezi sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami: mohou se objevit vedle sebe a úmysl se může v čase měnit. Přesněji tento rozdíl a možný překryv rozebírá článek Sebepoškozování a sebevražedné myšlenky: v čem se liší?. Nestačí proto uklidnění založené jen na tom, jak člověk své jednání pojmenoval dříve.
Zeptejte se přímo, zda člověk přemýšlí o sebevraždě nebo se bojí, že si znovu ublíží. Odpověď pomůže zjistit, jakou podporu potřebuje teď. Pokud se bojí, že v nejbližší době nedokáže zůstat v bezpečí, nebo je život či zdraví bezprostředně ohroženo, volejte 155 nebo 112 a zůstaňte s ním.
Čím může začít rozhovor a hledání pomoci
Když nejde o bezprostřední ohrožení, dejte člověku čas říct, co se děje. Lze se zeptat „Co se předtím dělo?“ nebo „Jak se cítíš teď?“ Počkejte na odpověď a navazujte na ni. Pokud důvod nezná, můžete spolu probrat, kdy je mu nejtíživěji a kdo mu v takové chvíli může pomoci.
Pomoc můžete hledat u blízkého člověka, důvěryhodného dospělého, školního psychologa, praktického lékaře, psychologa, psychoterapeuta, psychiatra nebo krizové služby. Začít lze krátkou větou nebo zprávou; více možností nabízí článek Jak o sebepoškozování někomu říct. Pokud jste nezletilí, zapojte také důvěryhodného dospělého, který vám může pomoci zajistit péči.
Na závěr domluvte konkrétní krok: komu zavoláte, kdo může nabídnout doprovod a kdy se znovu ozvete. Pokud se stav mezitím zhorší, využijte krizovou službu nebo při bezprostředním ohrožení tísňovou pomoc.
