Zjištění, že si blízký člověk nebo žák ubližuje, může vyvolat šok, strach, hněv i pocit viny. Pro první chvíli si ujasněte tři věci: zda potřebuje zdravotní pomoc, zda se bojí dalšího sebepoškození a kdo může pomoci s navazující péčí. Ptejte se klidně a dávejte mu čas odpovědět.
Zdravotní stav, současné ohrožení a další péče
První otázka se týká tělesného zdraví. Při poškození zdraví nebo obavě o stav člověka zajistěte zdravotní posouzení. Zdravotník zjistí závažnost a potřebu ošetření; ze samotného vzhledu zranění se nedá spolehlivě poznat, co člověk zamýšlel nebo prožívá.
Druhá otázka se týká současného ohrožení. Zeptejte se přímo a klidně: „Přemýšlíš teď o sebevraždě?“ Dejte prostor odpovědi a potom se můžete doptat: „Bojíš se, že si v nejbližší době ublížíš?“ Rozdíl mezi sebepoškozováním a sebevražedným úmyslem podrobněji vysvětluje článek Sebepoškozování a sebevražedné myšlenky: v čem se liší?. Při bezprostředním ohrožení volejte 155 nebo 112 a zůstaňte s člověkem, pokud tím neohrožujete sebe.
Třetí otázkou je navazující podpora. I mimo akutní ohrožení pomozte domluvit odbornou péči, například přes praktického lékaře, pediatra nebo odborníka, ke kterému už člověk dochází. Při objednání řekněte, že jde o sebepoškozování a jaká je současná situace. Pokud si nejste jistí dalším krokem, obraťte se na krizovou linku.
Co pomáhá v první reakci
Zkuste jednoduchou větu: „Děkuju, že se mnou o tom mluvíš. Co potřebuješ právě teď?“ Mluvte pomalu, pokládejte otázky postupně a naslouchejte odpovědím. Pokud jste předtím reagovali křikem nebo výčitkou, můžete se omluvit a vrátit se k rozhovoru.
NHS doporučuje projevit zájem, naslouchat bez souzení, zeptat se, jakou podporu člověk chce, a povzbudit jej k odborné pomoci. Je možné přiznat vlastní nejistotu: „Nevím přesně, co dělat, ale nechci, abys na to byl sám.“
V rozhovoru se zaměřte na současný stav a potřebnou pomoc. Nežádejte ukázání zranění jako důkaz trápení a neporovnávejte je se zkušeností jiných lidí. Zdravotník si vyžádá informace potřebné pro vyšetření a ošetření. Můžete nabídnout, že člověka doprovodíte a pomůžete mu sdělit, co se děje.
Jak domluvit podporu při zhoršení
Proberte, komu může člověk dát vědět, když se jeho stav zhorší, a kdo další pomůže, pokud tento kontakt nebude dostupný. Potřebné bezpečnostní kroky domluvte podle situace, vysvětlete je a průběžně posuzujte s odborníkem. Při akutním ohrožení přivolejte pomoc hned.
Pokud se sebepoškozování opakuje, začněte znovu zdravotním stavem a současným ohrožením. Potom s odborníkem proberte, co se změnilo a které kroky dosavadního plánu nešlo použít. Místo výčitky porušeného slibu se zeptejte třeba: „Komu ses tentokrát mohl ozvat a co ti v tom bránilo?“
Rodič nebo partner může potřebovat podporu také pro sebe. Konzultace s lékařem, psychologem či krizovou službou pomůže probrat vlastní obavy a rozdělení pomoci mezi více lidí. Linka první psychické pomoci 116 123 je určena i blízkým člověka v krizi.
Když se člověk svěří ve škole
Učitel žáka vyslechne v soukromí a zjistí, zda potřebuje okamžitou pomoc. Podle postupu školy přizve pracovníka školního poradenského pracoviště, například školního psychologa, metodika prevence nebo výchovného poradce. Domluví, kdo bude koordinovat další kroky a komunikaci s rodinou. Při akutním ohrožení přivolání pomoci neodkládá kvůli čekání na kolegu.
Učitel by neměl slíbit absolutní tajemství. Může říct: „Potřebuji zapojit školní psycholožku, abychom ti mohli pomoci. Vysvětlím ti, co jí řeknu a co bude následovat.“ Konkrétní osobu zvolí podle možností školy. Potřebné informace sdílí s lidmi zapojenými do pomoci a ptá se žáka na jeho obavy z dalšího postupu.
Pokud dítě říká, že se doma necítí bezpečně, je potřeba tuto obavu řešit hned. Metodika MŠMT k ochraně týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte doporučuje zapojit pověřeného pracovníka školy a podle situace orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) či policii. Při podezření na násilí nekonfrontujte s informacemi osobu, které se dítě bojí; mohlo by mu to uškodit. Zajistěte bezpečí dítěte a další postup koordinujte s příslušnými odborníky.
Co může následovat po prvním rozhovoru
Domluvte jeden proveditelný krok a čas, kdy se k situaci vrátíte. Může jít o zdravotní ošetření, kontakt s praktickým lékařem, psychologem, psychiatrem, krizovým centrem nebo školním poradenským pracovníkem. Přehled další péče nabízí článek Co čekat od odborné pomoci při sebepoškozování. Zeptejte se člověka, zda chce doprovod a co by mu usnadnilo další rozhovor.
Zůstaňte v kontaktu i poté, co první rozrušení poleví. Zeptejte se, zda se podařilo domluvit péči a jak se člověk cítí před dalším termínem. Vedle rozhovorů o potížích nabídněte také společný čas a běžné činnosti, o které stojí.
Pokud domluvená pomoc není dostupná nebo se stav zhorší, vyhledejte další službu podle naléhavosti. Poznamenejte si, kdo se ozve odborníkovi, kdo pomůže s doprovodem a koho lze zastihnout mimo dohodnutý čas.
