Někdo se zeptá, co chceš dělat, čemu věříš nebo jaký vlastně jsi. Ostatní jako by měli připravenou krátkou odpověď. Tobě se místo ní objeví několik možností, rozpory nebo prázdné místo. Z věty „nevím“ pak snadno vznikne mnohem tvrdší soud: „Asi ve mně nic není.“
I když se neumíš několika slovy popsat, něco o sobě už můžeš vědět. Třeba s kým se cítíš dobře, co tě zajímá nebo jak bys nechtěl zacházet s druhými. Tyto zkušenosti mají význam, i když zatím nevíš, jak spolu souvisejí nebo co z nich plyne pro budoucnost.
V čem máš právě nejasno?
„Kdo jsem?“ zní jako otázka na jedinou správnou odpověď. Ve skutečnosti se pod ní mohou skrývat odlišné oblasti: Jaké vztahy chci vytvářet? Co je pro mě důležité ve škole nebo v práci? Kam patřím? Co mě zajímá? Jak zacházím s druhými? Co chci chránit a co už nechci dál nést?
Můžeš vědět, jakým chceš být kamarádem, a přitom váhat mezi několika školami. Nebo tě baví práce, kterou děláš, ale po rozchodu znovu hledáš, jak chceš žít s někým blízkým. Nejasno v jedné oblasti nemaže všechno, co o sobě víš v těch ostatních.
Vyber si jednu otázku, která se tě právě týká. Místo „jaký mám být člověk“ třeba „co je pro mě důležité při výběru školy“. U menší otázky snáz zjistíš, které informace ti chybějí a koho se na ně můžeš zeptat.
Něco si ponecháš, něco přehodnotíš
Člověk vstupuje do dospívání i dalších změn s nějakými vztahy, zvyky, zkušenostmi a představami, které převzal nebo si už dříve vytvořil. Některé mu budou dál vyhovovat. Jiné začne zkoumat a měnit. Vývoj identity proto nemusí vypadat jako dramatická krize, po které se najednou objeví hotová osobnost.
Přehled výzkumu identity v dospívání a mladé dospělosti popisuje vedle změn i značnou stálost. Věnuje se tomu, jak lidé zvažují možnosti, pro některé se rozhodují a později je znovu posuzují. Vývoj se liší mezi lidmi i mezi oblastmi života, například mezi vzděláním a vztahy.
Co zjistíš, když něco zkusíš?
Někdy čekáme, že nejdřív musíme bezpečně vědět, kdo jsme, a teprve potom jednat. Část sebepoznání ale vzniká opačným směrem. Člověk si vybere volitelný předmět, zkusí pomoci v projektu, tráví čas s určitou skupinou nebo se učí říkat malé „ne“. Teprve zkušenost ukáže něco, co z přemýšlení samotného zjistit nešlo.
Pro začátek se hodí něco, co lze změnit bez velkých následků: navštívit den otevřených dveří, přijít na zkušební lekci nebo se přihlásit k drobnému úkolu. Potom si všimni, co tě zaujalo, co ti vadilo a k čemu se chceš vrátit. Jedna nepříjemná zkušenost ještě nemusí znamenat, že se pro danou činnost nehodíš. Mohlo ti nesednout prostředí nebo jsi potřeboval víc času na zaučení.
Vybranému směru můžeš dát čas a pozornost a později svou volbu znovu posoudit. Pokud zjistíš, že chceš něco jiného, pomůže pojmenovat, co se změnilo. U společného projektu nebo vztahu je pak potřeba probrat i dopad na druhé a domluvit se, co bude dál.
Kdy si o tom s někým promluvit
Hledání sebe může být únavné, zvlášť když okolí čeká jasnou odpověď. WHO řadí zkoumání identity a tlak na přizpůsobení vrstevníkům mezi možné zdroje stresu v dospívání. Pokud tě nejistota trápí, můžeš ji probrat s někým, komu důvěřuješ, nebo s psychologem. Silná tíseň a potíže se školou, prací, vztahy či péčí o sebe jsou důvodem vyhledat odbornou pomoc.
Pokud se opakovaně cítíš odcizený vlastnímu tělu, okolí ti připadá neskutečné nebo máš výrazné výpadky paměti, obrať se na lékaře. Posouzení těchto potíží zahrnuje i možné tělesné příčiny. Při náhle vzniklé zmatenosti, například když člověk neví, kde je, nebo náhle nedokáže souvisle mluvit, volej 155. Takový stav potřebuje rychlé vyšetření.
Na otázku, kdo jsi, můžeš zatím odpovědět i konkrétním přáním, pochybností nebo zkušeností. „Nevím, co chci studovat, ale baví mě vysvětlovat věci druhým“ už říká něco, z čeho se dá vycházet. Další díl se věnuje tomu, proč různé chování doma, mezi přáteli a o samotě nemusí být lež.
