S rodinou jsi tichý. Mezi přáteli mluvíš skoro bez přestání. Ve škole pečlivě hlídáš každé slovo, zatímco o samotě máš názory, které by ostatní možná překvapily. Když tyto podoby postavíš vedle sebe, může přijít nepříjemná otázka: Která z nich jsem opravdu já?
Každá může zachycovat něco z tebe v určité situaci. Při rozhovoru záleží na tom, s kým jsi, jak se k tobě chová a co právě potřebuješ. Mlčení může jednou znamenat spokojený klid, podruhé obavu, že za nesouhlas přijde výsměch. Samotný počet vyslovených slov tento rozdíl neukáže.
Stejný člověk může v různých situacích jednat jinak
Se spolužákem můžeš žertovat způsobem, který by u pracovního pohovoru nedával smysl. Doma můžeš potřebovat méně slov než s nejbližším kamarádem. Před člověkem, který často zesměšňuje, budeš možná opatrnější než vedle někoho, kdo dokáže nesouhlasit bez ponižování.
Přehled vývoje sebepojetí, tedy toho, co o sobě víme a čemu o sobě věříme, popisuje postupné rozlišování oblastí a situací. Dospívající se může vnímat jinak mezi přáteli a jinak ve škole. Zdánlivě protikladné vlastnosti pak teprve propojuje: umím být hovorný, když se cítím dobře, a zdrženlivý, když prostředí ještě neznám.
Přizpůsobení, soukromí a strach nejsou totéž
Někdy měníš způsob projevu podle situace. Volíš jinou hlasitost, slovník nebo humor. Důvod může být prostý: v knihovně se mluví tiše a před mladším sourozencem vysvětlíš stejnou věc jinými slovy než spolužákovi.
Jindy chráníš své soukromí. S někým nechceš mluvit o zdraví, sexualitě, víře nebo rodině. Můžeš mít dobrý důvod: zatím mu nedůvěřuješ, téma se ho netýká nebo by sdělení mohl zneužít. Blízkost nevyžaduje zveřejnit každou osobní věc každému, kdo se zeptá.
Další situace nastává, když ze strachu skrýváš to, co potřebuješ. Souhlasíš, i když jsi vyčerpaný, protože odmítnutí pokaždé vyvolá ponižování. Přestaneš mluvit o svých plánech, protože za ně přichází trest. Tady pomůže věnovat pozornost i tomu, jak se k tobě lidé chovají a kdo ti může být oporou.
Pokud by otevřený nesouhlas znamenal ohrožení, začni rozhovorem s někým důvěryhodným mimo tuto situaci, třeba se školním psychologem. Společně můžete hledat bezpečný další krok. Nemusíš se vystavit nebezpečí, abys dokázal, že jsi sám sebou.
Co může mít různé chování společného?
Když o sobě přemýšlíš, nemusíš vybírat mezi slovy „tichý“ a „společenský“. Ohleduplnost může jednou znamenat nechat druhého domluvit a jindy se ozvat, když ho někdo ponižuje. Potřeba blízkosti se může projevit dlouhým rozhovorem i tím, že s kamarádem v klidu sedíte vedle sebe.
Zkus si vybavit konkrétní setkání. Co tě vedlo k tomu, že jsi mluvil nebo mlčel? Chtěl sis odpočinout, chránil jsi soukromí, nebo ses bál reakce? Jak ses cítil potom? Pro srovnání se může hodit jiná situace se stejným člověkem. Jednou mohl být unavený on, jindy ty; při opakovaném zesměšňování už je podstatný i tento vzorec chování.
Takové pozorování může vést k praktické změně. S kamarádem se třeba domluvíš na kratším setkání, protože potřebuješ odpočinek. S citlivým tématem se obrátíš na někoho jiného. Při nátlaku může být prvním krokem hledání podpory, která ti pomůže zvažovat možnosti.
Když nejde jen o nezvyklé chování
Věta „nepoznávám se“ někdy znamená překvapení nad vlastním rozhodnutím nebo chováním. Jinou zkušeností je pocit, že vlastní tělo nebo okolí působí cize a neskutečně. Pokud se tyto pocity opakují, děsí tě nebo narušují běžný život, obrať se na lékaře. Lékařské posouzení potřebují také výrazné výpadky paměti. Je přitom potřeba zvážit i jiné zdravotní příčiny.
Náhle vzniklá zmatenost potřebuje rychlé vyšetření. Pokud člověk najednou neví, kde je, nebo náhle nedokáže souvisle mluvit, volej 155. Pro rozhovor o běžné nejistotě či tlaku ve vztazích můžeš vyhledat psychologa i dříve, než ti potíže začnou výrazně omezovat život.
Místo hledání jediné pravé podoby se tak můžeš ptát konkrétněji: S kým se cítím dobře? Kde si mohu zvolit, co řeknu? A ve kterém vztahu potřebuji pomoc, abych mohl projevit nesouhlas? Navazující díl rozebírá, která očekávání jsi převzal a která si doopravdy volíš.
