Blízký pláče, sotva ze sebe dostane větu nebo říká, že už nic nezvládá. Chcete mu pomoci, ale nevíte, kde začít. Můžete nejprve zjistit, jestli mu právě nehrozí nebezpečí, zůstat s ním a nabídnout jeden konkrétní krok.
WHO popisuje psychologickou první pomoc jako lidskou, podpůrnou a praktickou pomoc v těžké krizi. Vychází z pozornosti k aktuálním potřebám, naslouchání a propojení s další podporou. Zahrnuje třeba klidné místo pro rozhovor, kontakt na blízkého nebo pomoc při zajištění péče.
Nejdřív zjistěte, zda je člověk v bezpečí
Všímejte si, zda je při vědomí, orientuje se, dokáže dýchat a nemá závažné zranění. Náhlá zmatenost, bezvědomí či závažná dušnost potřebují zdravotní pomoc. Důležité je i to, zda hrozí ublížení sobě nebo druhým a jestli se dá bezpečně zůstat na místě.
V méně naléhavé situaci zkuste ubrat to, co člověka právě zatěžuje. Nabídněte tišší prostor, omezte počet přítomných a dejte mu čas odpovědět. Před dotykem se zeptejte, zda o něj stojí. Pokud se člověk nedokáže postarat o sebe nebo o dítě, pomozte zajistit dalšího dospělého a potřebnou odbornou péči.
Začněte krátkou otázkou a nechte čas na odpověď
„Co je teď nejtěžší?“ nebo „Chceš, abych tu chvíli zůstal?“ může otevřít rozhovor. Člověk může mluvit souvisle, odpovídat jedním slovem nebo mlčet. Dejte mu vědět, že ho posloucháte, a nechte ho dokončit myšlenku.
Když potřebujete něčemu porozumět, shrňte vlastními slovy, co jste slyšeli: „Rozumím tomu tak, že se bojíš vrátit domů. Je to tak?“ Taková otázka pomůže zjistit, zda mluvíte o stejné věci. Podrobný rozbor příčin může přijít později.
Pokud člověk popisuje prožitek, kterému nerozumíte nebo ho sami nevnímáte, můžete uznat jeho tíseň: „Vidím, že tě to opravdu děsí.“ U přesvědčení, s nímž nesouhlasíte, není potřeba předstírat souhlas ani začínat spor. Soustřeďte se na to, co právě potřebuje a zda je v bezpečí.
Nabídněte něco, co můžete skutečně udělat
Obecné „kdybys něco potřeboval, ozvi se“ nechává další krok na člověku, pro kterého může být obtížné i zavolat. Konkrétnější nabídka zní: „Můžu s tebou zavolat do ordinace.“ „Můžu dnes vyzvednout děti.“ „Chceš, abych zavolala sestře, nebo tu zatím zůstala?“ Vyberte možnosti, které odpovídají situaci a vašim silám.
Domluvte také, co bude následovat. „Zůstanu do šesti. Pak může přijít táta, jestli s tím souhlasíš.“ V dalších krocích vycházejte z přání a možností člověka. Pokud potřebuje čas, můžete nabídku nechat otevřenou a dohodnout se, kdy se znovu ozvete.
Při nejistotě mohou dospělí i jejich blízcí probrat situaci s Linkou první psychické pomoci na 116 123. Telefon funguje nepřetržitě. Dětem a studentům do 26 let je určena Linka bezpečí na 116 111. Krizová linka pomáhá s rozhovorem a dalšími kroky; při akutním ohrožení volejte tísňovou pomoc.
Domluvte, kdo se do podpory zapojí
U dospívajícího může pomoci důvěryhodný dospělý doma nebo ve škole. Metodika MŠMT zdůrazňuje podpůrný rozhovor a zprostředkování další pomoci. Učitel může se žákem domluvit, kdo bude informován a jaký krok udělají společně. Odborné vyšetření a léčba patří příslušným zdravotníkům.
Mluvte otevřeně i o sdílení informací. „S kým o tom můžeme mluvit, aby ti mohl pomoci?“ je užitečnější než slib úplného tajemství. Při vážné obavě o život či zdraví přivolejte potřebnou pomoc a pokud možno člověku vysvětlete, koho kontaktujete a proč.
Sami neměňte dávky léků, nepodávejte cizí přípravky a nesnažte se situaci zvládnout fyzickým zadržováním. Můžete však pomoci s objednáním, doprovodem nebo předáním důležitých informací zdravotníkům. Možnosti navazující péče shrnuje díl Kde hledat pomoc a co říct při první konzultaci.
