Když člověk konečně zavolá do ordinace nebo otevře dveře poradny, může mít pocit, že musí během jedné minuty dokázat, jak vážně mu je. Často přitom nezná správný pojem, nedokáže seřadit události a bojí se, že bude působit zmateně. První konzultace však není přijímací zkouška. Je to začátek společného zjišťování, co se změnilo a jaká pomoc dává smysl.
V českém systému neexistují jediné správné první dveře pro všechny. Volba záleží na naléhavosti, věku, dostupnosti služeb i tom, zda jsou přítomné tělesné potíže. Národní zdravotnický informační portál shrnuje, že vhodný odborník se odvíjí od aktuálního stavu člověka.
Praktický lékař může být první zastávkou
Praktický lékař může probrat psychické i tělesné změny, zkontrolovat užívané léky, provést základní vyšetření a doporučit další péči. To je užitečné zejména při nové únavě, nespavosti, bolesti, bušení srdce, změně hmotnosti, zmatenosti nebo jiných projevech, které nemusí mít pouze psychickou příčinu.
Psychiatr je lékař specializovaný na duševní zdraví; může diagnostikovat, posuzovat zdravotní souvislosti a podle potřeby předepisovat léky. Klinický psycholog pracuje s psychologickou diagnostikou a psychologickou péčí, psychoterapeut nabízí psychoterapii podle své kvalifikace a role. Konkrétní dostupnost, úhrada a potřeba doporučení se mohou lišit, proto je vhodné ověřit podmínky přímo u služby nebo zdravotní pojišťovny.
K vyhledání konkrétního zdravotnického zařízení lze použít Mapu zdravotní péče NZIP, která čerpá z Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb. Pokud se nedaří najít dostupného smluvního poskytovatele, může s dostupností péče pomoci zdravotní pojišťovna.
Ve škole nemusí být prvním člověkem psycholog
Dospívající může začít u dospělého, kterému důvěřuje: rodiče, třídního učitele, oblíbené učitelky, školního psychologa, metodika prevence nebo výchovného poradce. Podle metodiky MŠMT nemá pedagog potíže diagnostikovat ani léčit; jeho rolí je sdělení nezlehčit a pomoci propojit žáka s rodiči a dalšími odborníky.
Ne každá škola má stejné personální možnosti. Důvěryhodný učitel proto nemusí znát hotové řešení. Může pomoci domluvit, kdo bude informován, kdo doprovodí žáka na další místo a co je potřeba dočasně upravit, aby nezůstal s problémem sám.
Co říct, když slova nestačí
NIMH doporučuje při rozhovoru se zdravotníkem popsat začátek, závažnost, četnost a dopad potíží. Není nutné vyprávět celý životopis. Pomoci může krátká poznámka v telefonu nebo doprovod blízkého člověka.
Užitečné bývá zachytit několik bodů: co se změnilo, kdy to začalo, zda se stav zhoršuje, kolik člověk spí a jí, co už nezvládá, jaké má tělesné příznaky, jaké bere léky a doplňky, zda užil alkohol či jiné látky a zda má obavy o své bezpečí nebo bezpečí druhých. Pokud se věty skládají těžko, lze začít jednoduše: „Posledních pět dní skoro nespím a dnes jsem nedokázal odejít z domu.“
Krizová linka, nebo tísňová pomoc
Krizová linka může nabídnout okamžitý rozhovor, pomoci uspořádat nejbližší kroky a hledat dostupnou službu. V České republice je bezplatně a nepřetržitě dostupná 116 123 pro dospělé v psychické krizi. Linka 116 111 je bezplatně a nonstop určena dětem a podle aktuální orientace SZÚ také mladým lidem a studujícím do 26 let.
Při bezprostředním ohrožení života či zdraví, pokusu o sebevraždu, závažném sebepoškození, bezvědomí, náhlé zmatenosti nebo situaci, kdy nelze zajistit základní bezpečí, mají přednost 155 nebo 112. Operátorovi je vhodné říct, kde člověk je, co se stalo a jaké nebezpečí právě hrozí. Hovor nemá ukončovat volající jako první.
Jedna služba nemusí vyřešit všechno a první kontakt nemusí být ideální. Pokud člověk narazí na čekací dobu, odmítnutí nebo se necítí vyslyšený, neznamená to, že jeho potíže nejsou skutečné. Může zkusit jiného poskytovatele, praktického lékaře, zdravotní pojišťovnu nebo krizovou službu podle naléhavosti. K žádosti o pomoc není potřeba nejdřív najít dokonalý název pro to, co se děje.
