Před prvním telefonátem do ordinace může člověk dlouho hledat slova. Zda je to úzkost, vyčerpání, nebo něco jiného, neví. Ví ale, že poslední dobou špatně spí, přestává zvládat práci nebo se bojí zůstat sám. Právě takovým popisem může začít. Příčiny a další postup bude probírat s odborníkem.
Kam se obrátit, záleží na naléhavosti potíží, věku a dostupnosti péče. Jiný postup potřebuje člověk, který hledá pomoc s dlouhodobou nespavostí, a jiný ten, kdo je náhle zmatený nebo si právě ublížil.
Nevíte, u koho začít? Pomoci může praktik
Praktický lékař může posoudit psychické i tělesné potíže a doporučit další vyšetření či léčbu. Má smysl probrat s ním například přetrvávající únavu, změny spánku nebo hmotnosti a užívané léky. Tyto potíže mohou mít různé příčiny, které se z krátkého popisu nemusí dát rozlišit.
Průvodce NZIP vysvětluje rozdíly mezi odbornými profesemi. Psychiatr je lékař: vyšetřuje, stanovuje diagnózu a podle potřeby předepisuje léky. Klinický psycholog poskytuje psychologické vyšetření a péči ve zdravotnictví; léky nepředepisuje. U nabídky psychoterapie si ověřte kvalifikaci poskytovatele, jeho výcvik a to, zda pracuje ve zdravotnictví, nebo mimo ně. Od toho se odvíjejí i možnosti úhrady.
Psychiatry a klinické psychology můžete hledat v Mapě zdravotní péče NZIP. Aktuální volná místa a podmínky si ověřte přímo v ordinaci. Když se nedaří najít smluvního poskytovatele, obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu a požádejte ji o pomoc s vyhledáním dostupné péče.
Ve škole začněte u někoho, komu důvěřujete
Dospívající se může svěřit rodiči, třídnímu učiteli, školnímu psychologovi, metodikovi prevence nebo výchovnému poradci. Ve škole může začít i u učitelky, se kterou se mu dobře mluví. Metodika MŠMT pro psychickou krizi žáka vymezuje roli pedagoga: vyslechnout, brát potíže vážně a pomoci zajistit další podporu. Diagnostika a léčba patří příslušným odborníkům.
Učitel může se žákem domluvit, koho přizvat, jak oslovit rodiče a co prozatím upravit ve škole. Žák by měl vědět, komu a proč bude potřeba něco sdělit. Pokud se doma necítí bezpečně, je důležité říct i to. Při vážném ohrožení je třeba přivolat pomoc; slib úplného utajení by jí mohl bránit.
Na konzultaci si přineste pár konkrétních poznámek
Při rozhovoru pomůže popsat, kdy potíže začaly, jak často přicházejí, zda se zhoršují a co kvůli nim člověk nezvládá. Takovou přípravu doporučuje i americký Národní ústav duševního zdraví. Poznámky můžete mít v telefonu nebo na papíře a během setkání do nich nahlížet.
Zapište si, jak spíte a jíte, jaké máte tělesné příznaky a jaké užíváte léky, doplňky, alkohol či jiné látky. Uveďte také obavy, že byste mohli ublížit sobě nebo někomu jinému. Můžete začít třeba větou: „Posledních pět dní skoro nespím a dnes jsem nedokázal odejít z domu.“ Pokud chcete, požádejte blízkého člověka o doprovod; s odborníkem se můžete domluvit, zda bude přítomen po celou dobu, nebo jen část setkání.
Před odchodem se zeptejte, co bude následovat, kdy se znovu ozvat a kam se obrátit při zhoršení. Pokud navrženému postupu nerozumíte nebo se něčeho obáváte, řekněte to. I to patří do konzultace.
Když potřebujete rozhovor ještě dnes
Krizová linka pomáhá zvládnout nejbližší chvíle a zorientovat se v další pomoci. Telefonní Linka první psychické pomoci 116 123 je určena dospělým v krizi i jejich blízkým. Linka bezpečí 116 111 je pro děti a studenty do 26 let. Obě telefonní linky fungují bezplatně a nepřetržitě.
Jak být s člověkem v krizi a pomoci mu s prvním kontaktem, rozvádí článek Blízký je v psychické krizi. Co můžete udělat teď?. Pokud vás ordinace nepřijme, požádejte o kontakt na jiné pracoviště a oslovte praktika nebo pojišťovnu. Při zhoršování stavu řekněte už při telefonátu, co se změnilo; při akutním ohrožení využijte tísňovou pomoc.
