Člověk může být rozhodnutý pomoc využít a přesto se bez další osoby nedostane ani na první schůzku. Neřídí auto, budova není přístupná, nemá nikoho, kdo by pohlídal dítě, nerozumí dobře jazyku služby nebo si doma nemůže bezpečně zavolat.
Takové překážky nebývají vidět v ceníku ani v tlačítku „objednat“. Přesto mohou rozhodnout, zda se kontakt uskuteční.
Potřebovat odvoz a rozhodovat o své péči
Dospělý člověk může samostatně rozhodovat o své péči a potřebovat někoho, kdo ho odveze. Dospívající může přesně vědět, co chce říct, ale nemá vlastní peníze na cestu. Člověk s postižením může potřebovat asistenci v budově, nikoli někoho, kdo bude mluvit za něj. Rodič může zvládat běžný den, ale nemá komu svěřit dítě během pravidelné návštěvy.
Při domlouvání pomoci je potřeba zjistit, co konkrétně chybí a jakou podporu člověk chce. Někdo chce doprovod až do ordinace, jiný jen ke dveřím. Někdo potřebuje tlumočení celého rozhovoru, jiný pomoc s objednáním.
S čím může dospívající přijít sám
Dospívající může potřebovat zjistit dvě různé věci: zda službu smí využít samostatně a kdo se o kontaktu dozví. Odpověď se liší podle druhu pomoci i konkrétní situace.
Ve zdravotnictví § 35 zákona o zdravotních službách ukládá zjistit a zohlednit názor nezletilého podle jeho věku a vyspělosti. U konkrétního úkonu může stačit jeho vlastní souhlas, je-li úkon přiměřený jeho rozumové a volní vyspělosti odpovídající věku. Je proto potřeba posoudit konkrétní péči a schopnost rozhodnout o ní. Samotný souhlas nezletilého navíc nebrání zdravotníkovi informovat zákonného zástupce o péči nebo zdravotním stavu.
Pro první rozhovor mohou děti a studenti do 26 let samostatně zavolat na Linku bezpečí, číslo 116 111. Telefon funguje nonstop a zdarma; volající nemusí sdělovat jméno ani další osobní údaje. Pracovníci s ním mohou probrat situaci a hledat další možnosti pomoci. Pravidla Linky bezpečí popisují také výjimky z důvěrnosti, například přivolání záchrany při závažném ohrožení života či zdraví.
Když rozhovor někdo uslyší
Online rozhovor může být obtížně využitelný, když člověk nemá místo, kde by ho doma nikdo neslyšel. Telefonát během školní přestávky nemusí být bezpečný ani dost dlouhý. Dospělý v kontrolujícím vztahu může mít telefon i možnost dopravy, ale nemá možnost odejít bez vysvětlování.
Předem pomůže zjistit, jak služba chrání důvěrnost, kdo může být u rozhovoru a kdy může nebo musí sdílet informace s někým dalším. Ještě před sdílením podrobností se člověk může zeptat: „Co zůstane mezi námi? Kdy byste museli zapojit někoho dalšího? Můžeme se domluvit, jak mě budete kontaktovat?“
Pokud se mladý člověk bojí reakce rodiče, je důležité tuto obavu zdravotníkovi sdělit. Při podezření, že tento rodič dítě týrá nebo se na něm dopouští domácího násilí, může poskytovatel v nezbytném rozsahu zadržet informace o zdravotním stavu dítěte. Podmínkou je, že by jejich předání mohlo pacienta ohrozit. Posouzení takové situace patří poskytovateli péče.
Ověřit přístupnost před cestou
Objednání pouze telefonem během krátké části dne může znemožnit kontakt člověku, který v tu dobu pracuje, hůř slyší nebo potřebuje více času na odpověď. Nesrozumitelné pokyny mohou ztížit objednání člověku s omezenou znalostí češtiny. Jinou překážkou je stránka, kterou nelze používat pomocí čtečky obrazovky. Budova může mít rampu, ale cesta k toaletě nebo ordinaci může zůstat nepřístupná.
Konkrétní dotaz může předejít zbytečné cestě: „Dostanu se s vozíkem až do ordinace?“ nebo „Mohu se objednat písemně?“ U tlumočení je potřeba domluvit, kdo ho zajistí, zda bude vhodné pro daný rozhovor a jaké budou podmínky. Pokud služba potřebnou možnost nenabízí, může pomoci s hledáním jiného proveditelného postupu.
Co udělá doprovod a co si člověk přeje zvládnout sám
„Půjdu tam s tebou“ může být úleva i tlak. Přesnější dohoda zní: kdo objedná termín, kdo zajistí cestu, kde doprovod počká, zda má pomoci s poznámkami a které části rozhovoru zůstávají soukromé. Člověk si tak může ponechat rozhodování, i když praktickou překážku řeší někdo další.
Pokud jedna osoba pomoc podmiňuje, odmítá ji nebo není bezpečné jí situaci sdělit, má smysl hledat jiný první kontakt: důvěryhodného dospělého, školního pracovníka, praktického lékaře, sociální či krizovou službu nebo anonymní linku podle věku a situace. S novým kontaktem lze probrat, co konkrétně brání pomoci a koho dalšího je možné bezpečně zapojit.
