Po nenaplněném životním plánu může přijít smutek, vztek i únava. Někdy se ale pod větou „jsem jen zklamaný“ ztrácí, jak těžké už je zvládat den. Člověk téměř nejí, opakovaně nespí, přestává chodit do školy či práce nebo myslí na to, že už nechce být naživu.
Při rozhodování o pomoci záleží na tom, co se změnilo, jak dlouho to trvá, zda se stav zhoršuje a jak zasahuje do života. Pokud je ohroženo bezpečí, potřebuje situace okamžitou reakci.
Co sledovat vedle samotného smutku
Zklamání a deprese se nedají rozlišit jen podle toho, zda má člověk srozumitelný důvod být smutný. WHO popisuje depresivní epizodu jako déle trvající pokles nálady nebo ztrátu zájmu a potěšení spolu s dalšími příznaky. Patřit k nim mohou změny spánku a chuti k jídlu, únava, potíže se soustředěním, silné pocity viny či myšlenky na smrt. Závažnost souvisí také s tím, jak obtíže zasahují běžný život. (WHO)
Pro rozhovor o vlastním stavu je užitečné popsat konkrétní změny:
- Co je jiné než obvykle: například usínání, jídlo, kontakt s lidmi nebo schopnost soustředit se.
- Jak stav probíhá: odkdy trvá, zda kolísá a jestli přibývají chvíle, kdy je těžké něco zvládnout.
- Co už stojí příliš sil: docházka, domácnost, hygiena, péče o blízké nebo odpovídání na zprávy.
- Co vás znepokojuje: třeba beznaděj, užívání alkoholu ke zvládnutí dne nebo obavy z vlastního jednání.
Potíže mohou být vážné i tehdy, když je v práci nebo ve škole zatím nikdo nepoznal. Pokud všechnu energii spotřebujete na několik povinností a doma už nezvládáte základní péči o sebe, řekněte to při žádosti o pomoc také.
Jak začít první rozhovor
Můžete začít tím, co pozorujete: „Od té změny se opakovaně budím, přes den se nedokážu soustředit a začal jsem vynechávat jídlo. Potřebuji s tím pomoc.“ Pokud nevíte, odkdy přesně se to děje, stačí přibližný popis. Zmiňte i to, co se zhoršilo nejvíc a čeho se obáváte.
Krátké poznámky mohou ulehčit mluvení. Lze si zapsat několik příkladů z posledních dní nebo požádat blízkého člověka, aby šel s vámi. S objednáním můžete začít i bez připraveného seznamu.
Při rozhovoru se může ukázat, že je potřeba vedle duševních obtíží posoudit také tělesné zdraví, užívané léky nebo jiné okolnosti. Začít můžete u praktického lékaře; obrátit se lze také na psychologa, psychoterapeuta či psychiatra. Rozdíly mezi jejich rolemi vysvětluje Národní zdravotnický informační portál.
Vyberte dostupný první kontakt
Pokud už máte svého lékaře nebo terapeuta, sdělte mu, co se změnilo. Při objednávání nového termínu popište i naléhavost potíží. Když nabídnutý termín neodpovídá tomu, jak vám je, řekněte to a ptejte se na další dostupnou možnost pomoci.
Dospívající se mohou obrátit na rodiče, školního psychologa, učitele nebo jiného dospělého, kterému důvěřují. Jestliže první člověk problém zlehčí nebo neví, co dělat, lze oslovit někoho dalšího. Pomoci může i krizová linka:
- 116 123: Linka první psychické pomoci pro dospělé a jejich blízké. Telefon funguje nepřetržitě, zdarma a anonymně; domluvíte se česky nebo slovensky.
- 116 111: Linka bezpečí pro děti a studenty do 26 let. Telefon je dostupný nepřetržitě, zdarma a anonymně.
Zavolat můžete také tehdy, když potřebujete s někým probrat, co právě prožíváte, nebo se zorientovat v dalším kroku. Na lince lze začít obyčejnou větou: „Nevím, jak to popsat, ale poslední dobou mi není dobře.“
O myšlenkách na smrt někomu co nejdříve řekněte
Pokud se vrací přání nebýt, myšlenky na sebevraždu nebo obava, že si ublížíte, sdělte je co nejdříve důvěryhodnému člověku nebo odborníkovi. Takový postup doporučuje Národní ústav duševního zdraví. Pokud je těžké začít mluvit, můžete druhému ukázat napsanou zprávu: „Mám myšlenky, že už nechci žít. Potřebuji, abys mi pomohl vyhledat pomoc.“
Při bezprostředním ohrožení volejte rovnou 155 nebo 112. Obě tísňové linky jsou nepřetržité a bezplatné. U zdravotního ohrožení lze volat přímo zdravotnickou záchrannou službu 155; sdělte místo a situaci a nechte se vést operátorem. (Portál veřejné správy, ZZS hl. m. Prahy)
Pokud jste s ohroženým člověkem, zůstaňte u něj a přivolejte pomoc. Kdyby vám na místě hrozilo nebezpečí, ustupte do bezpečí a řekněte to operátorovi. Při důvodné obavě z bezprostředního ohrožení nemusíte mít před zavoláním jistotu, jak vážný stav je. Podrobnější postup včetně pomoci na dálku nabízí článek Když jde o život: co udělat právě teď.
Když blízký pomoc odmítá
Za odmítnutím může být strach, špatná zkušenost, cena nebo nedostatek sil cokoli domlouvat. Zkuste zjistit, co člověku brání, a nabídnout konkrétní pomoc: vyhledat kontakt, být u telefonátu, domluvit dopravu nebo na chvíli převzít praktickou povinnost.
Místo „musíš s tím už něco dělat“ může znít nabídka: „Vidím, že se ti poslední dobou špatně spí a přestáváš jíst. Mám o tebe strach. Pomohlo by, kdybych s tebou zavolal lékaři?“ Dejte prostor odpovědi a domluvte, kdy se znovu ozvete.
Při bezprostředním ohrožení života přivolejte tísňovou pomoc i tehdy, když si to člověk nepřeje. Vysvětlete mu, co děláte, a postupujte podle operátora. Také vy sami můžete potřebovat podporu; krizovou linku mohou využít i blízcí.
Co si odnést do dalších dní
Z první návštěvy je užitečné odcházet s domluvou, co bude následovat: další termín, vyšetření, konkrétní podpora nebo jiný kontakt. Zeptejte se také, kam se obrátit, pokud se stav před dalším setkáním zhorší. Domluvený postup si můžete stručně poznamenat do telefonu či na papír.
Nenaplněný plán může zůstat bolestivou částí života. Pomoc se přitom může nejprve týkat spánku, bezpečí nebo zvládnutí příštího dne. Právě od takového konkrétního problému lze začít.
