Člověk může roky chtít jednu konkrétní věc: učit na základní škole, mít společný dům, vychovávat dítě nebo se živit hudbou. Když se tato cesta uzavře, může od okolí slyšet návrhy jiných možností. „Tak můžeš doučovat.“ „Vždyť vám stačí byt.“ Někdy takový návrh pomůže. Jindy mine právě to, o co člověk přišel.
Původní přání totiž může spojovat několik věcí a každá z nich má při změně jiné vyhlídky. Učitel může postrádat předávání znalostí, ale také každodenní setkávání se stejnou třídou, kolegy a pocit, že někam patří. Aby poznal, zda ho jiná práce vůbec láká, potřebuje nejprve rozumět tomu, co pro něj učitelství znamenalo.
Co je cíl a co od něj očekáváme
Při rozplétání životního plánu si můžeme pomoci třemi pojmy:
- Hodnota: způsob, jakým chceme jednat, například pečovat o vztahy, tvořit nebo předávat znalosti.
- Cíl: konkrétní výsledek, k němuž směřujeme, třeba získat kvalifikaci nebo nastoupit do určité práce.
- Prostředek: cesta k výsledku, například zvolené studium, kurz nebo přihláška.
Stejný krok může patřit do více souvislostí. Dokončení studia je samo o sobě cíl a současně prostředek k získání práce. Höchliová, Brügger a Messner ve svém teoretickém přehledu popisují, jak se konkrétní úkoly propojují s obecnějšími cíli. K jednomu cíli může vést více cest; jedna činnost zase může sloužit několika cílům. (Höchli a kol., 2018)
Rozlišení osobních hodnot a konkrétních cílů používá také terapie přijetí a závazku, známá jako ACT. V jejím pojetí záleží na tom, jak chceme jednat a jak tomu odpovídají naše kroky. (Association for Contextual Behavioral Science) V běžném životě může tento rozdíl vypadat takto: dokončit učebnici je cíl, srozumitelně vysvětlovat druhým něco, co potřebují, je způsob jednání, ke kterému se lze vracet.
Místo velkého snu si představte obyčejné úterý
Na otázku „Proč jsem to chtěl?“ se nabízí odpověď „Protože by mě to naplňovalo.“ Aby se s ní dalo něco dělat, potřebujeme zjistit, čím přesně. Zkuste se v představě přesunout do obyčejného dne, který měl přijít po splnění cíle.
Co ráno děláte? S kým se setkáváte? O čem rozhodujete? Co dáváte druhým a co dostáváte od nich? Které okamžiky by vám chyběly nejvíc? Z takového dne může vystoupit víc než z obecného slova „úspěch“ nebo „štěstí“.
Člověk toužící po vlastním domě si třeba představuje tiché místo na práci, zahradu, kam může pustit děti, a jistotu, že se nebude muset stěhovat. Každé z těchto přání má jiné podmínky. Klidnější pracovní kout může být dostupný i v bytě. Zahrada ani jistota bydlení tím vyřešené nejsou. A pokud rodina sotva hradí současné náklady, hledání jiného bydlení narazí na peníze bez ohledu na to, jak dobře svá přání pojmenuje.
Takový rozpis umožňuje říct konkrétněji: „Teď můžeme změnit tohle. Na tamto zatím nemáme prostředky. A právě tato část mi bude chybět.“ Jedno obecné zklamání se tím může rozdělit na několik odlišných otázek.
Něco zůstane nenahraditelné
Touhu po rodičovství nelze beze zbytku převést na přání o někoho pečovat. Blízkost s jinými lidmi nenahradí vztah ke konkrétnímu člověku. Když navrhujeme alternativu někomu druhému, stojí za to nejprve slyšet, co vlastně ztratil.
Učitel, který kvůli zdraví nemůže dál pracovat ve třídě, možná rád připraví výukové materiály. Taková práce mu může zachovat vztah k oboru a radost z vysvětlování. Chybět mu však mohou rozhovory se žáky, společný humor i možnost sledovat jejich pokroky. Kdybychom jeho původní přání shrnuli jen jako „předávat informace“, velkou část bychom vynechali.
Při vlastním přemýšlení si proto můžete vedle sebe zapsat:
- Co mi bude chybět právě v této podobě.
- Co by mohlo pokračovat jinak a co mě na té možnosti přitahuje.
- Co už vlastně nechci, i když to patřilo do starého plánu.
U některé položky může prozatím zůstat otazník. Zvlášť krátce po změně nemusí být jasné, zda novou možnost odmítáme natrvalo, nebo na ni teď nemáme sílu.
Důležitá slova potřebují konkrétní podobu
Seznam hodnot se snadno zaplní slovy, která znějí dobře: rodina, odvaha, svoboda, pomoc druhým. Více se o sobě můžeme dozvědět z nedávné situace, na níž nám záleželo. Třeba když jsme někomu trpělivě vysvětlili složitý postup, zastali se kolegy nebo si vyhradili večer na kreslení.
Co v té chvíli bylo důležité? U vysvětlování mohla těšit srozumitelnost, užitečnost, blízký kontakt nebo vlastní porozumění tématu. Od odpovědi se odvíjejí i další možnosti. Člověka, kterého nejvíc těšil rozhovor, nemusí uspokojit příprava materiálů o samotě. Jinému právě klidná soustředěná práce vyhovuje.
Pomoci může věta: „Záleží mi na tom, abych…“ Doplňte ji jednáním, které si umíte představit. „Abych byl úspěšný“ zůstává široké. „Abych uměl druhým srozumitelně předat, co jsem se naučil“ už ukazuje k určitým činnostem.
Novou možnost nejprve poznávejte
Mezi nápadem a novým životním plánem může být malý pokus. Pokud bývalého učitele láká příprava materiálů a jeho zdraví to dovoluje, může zkusit připravit jedno krátké vysvětlení oblíbeného tématu. Potom se může podívat, co ho na práci těšilo, co mu chybělo a kolik sil ho stála. O případné pravidelné práci bude rozhodovat také její dostupnost, odměna a požadavky.
Takový pokus přinese konkrétnější zkušenost než úvaha, že by „přece šlo dělat něco podobného“. Výsledkem může být zájem pokračovat, úprava nápadu i zjištění, že tato možnost člověku nevyhovuje.
Někdy se podaří zachovat část toho, na čem nám záleželo, a smutek po původní podobě života přesto zůstane. Obojí může patřit do stejného dne. Jestliže se ukáže, že původní cíl už není dosažitelný nebo únosný, navazuje otázka, proč pustit jeden cíl není totéž co vzdát celý život.
