„Měl bych vystudovat něco pořádného.“ „Měla bych už mít rodinu.“ „V mém věku se přece nedá začínat znovu.“ Podobné věty mohou znít tak samozřejmě, že se ani neptáme, odkud přišly. Když život nabere jiný směr, k nenaplněnému přání se pak přidá obava, že jsme někoho zklamali. Někdy přesně víme koho. Jindy se stydíme před neurčitým publikem, jehož názor jsme si nikdy neověřili.
U jednoho životního plánu se může sejít vlastní zájem, potřeba jistoty i očekávání blízkých. Rozplétat je má smysl především kvůli dnešnímu rozhodnutí: co si z původní představy chci ponechat, co potřebuji změnit a proč?
Přání může přijít od druhých a stát se vlastním
Rodina, škola i přátelé nám ukazují, jaké životy si vůbec můžeme představit. Někdo díky rodičům objeví povolání, které ho později naplňuje. Jiný ve stejném oboru zůstává hlavně proto, že si nedovede představit rozhovor o odchodu. Navenek mohou jejich dráhy vypadat stejně. Důvody, proč po nich pokračují, se přesto liší.
Samotný původ přání tedy mnoho nerozhodne. Důležitější je vztah, který k němu máme dnes. „Maminka mě přivedla k hudbě a pořád chci hrát“ je něco jiného než „Hudba mě už nezajímá, ale nesmím zahodit, co do mě vložila“. V druhé větě může být vedle vděčnosti také strach, dluh nebo nejistota, co by přišlo místo dosavadního směru.
Psycholog E. Tory Higgins se spoluautory rozlišoval představy o tom, jací jsme, jací bychom chtěli být a jací bychom být měli. V jejich pojetí se vlastní pohled i pohled důležitých druhých může promítat do přání i do pocitu povinnosti. Toto rozlišení pomáhá zpřesnit otázku: mrzí mě ztráta něčeho, po čem toužím, nebo se především obávám, že nesplňuji nároky? Obojí se může potkat. (Higgins a kol., 1986)
Jeden cíl, několik různých důvodů
Představme si člověka, který chce postoupit do vedoucí pozice. Baví ho organizovat práci, potřebuje vyšší příjem a zároveň chce otci dokázat, že je úspěšný. Když povýšení nevyjde, může ztrátu každé z těchto věcí prožívat jinak. A pro každou se mohou nabízet jiné možnosti: finanční situaci třeba vyřeší změna zaměstnavatele, zatímco touha po otcově uznání přetrvá.
Zkuste si u jednoho konkrétního plánu dopsat odpovědi:
- Co od něj očekávám? Zajímavou práci, příjem, blízkost, uznání, klid od výčitek?
- Co by mi chybělo, kdybych ho opustil? Samotná činnost, její výsledek, lidé kolem ní, nebo především jejich souhlas?
- Komu bych změnu potřeboval vysvětlit? Co bych tomu člověku chtěl říct a jaké reakce se bojím?
- Jaká jiná možnost mě přitahuje? Co o ní zatím vím a co si potřebuji zjistit?
Někde se objeví několik odpovědí, jinde zatím žádná. Právě nejasné místo stojí za další pozornost. Třeba umíte podrobně vysvětlit, proč musíte dál studovat, ale obtížně hledáte, co vás na oboru ještě zajímá. Nebo naopak zjistíte, že o obor stojíte a potřebujete změnit především podmínky studia.
I dávný slib sobě lze znovu promyslet
Tlak nemusí přicházet jen od druhých. Někdy nás zavazuje vlastní představa z osmnácti let: budu dělat tuto práci, do třiceti budu mít děti, nikdy se nevrátím do rodného města. Při pozdější změně pak máme pocit, že zrazujeme sami sebe.
Tehdejší přání mohlo být upřímné. Vznikalo však s tehdejšími zkušenostmi, možnostmi a informacemi. Dnes už znáte každodennost vysněné profese, pečujete o někoho blízkého nebo vás omezuje zdraví. Stojí za to pojmenovat, co se od původního rozhodnutí změnilo a jaký význam má cíl nyní.
Pomoci může jednoduché srovnání: „Tehdy jsem od té práce čekala hlavně cestování. Dnes vím, že mi dlouhé pobyty mimo domov nevyhovují. Stále mě ale zajímá jazyk a kontakt s lidmi.“ Takové zjištění už dává podklad pro hledání jiné pracovní náplně. Zkušenosti a dovednosti získané na původní cestě přitom můžete využívat dál.
Vlastní důvod nemusí znamenat příjemný úkol
Na zkoušku se lze učit s nechutí a přesto vědět, proč ji chcete složit. Péče o blízkého může být smysluplná i vyčerpávající. Únava sama o sobě neprozradí, komu cíl patří; potřebuje však pozornost, zvlášť když nároky dlouhodobě přesahují síly.
Sheldon a Elliot sledovali ve třech studiích vysokoškolské studenty během semestru. Jejich model spojoval soulad osobních cílů se zájmy a hodnotami s vytrvalejším úsilím; dosažení takových cílů také silněji souviselo se zlepšením životní pohody. Výsledky zachycují souvislosti, neprokazují příčinu. Autoři přitom rozlišují radost z činnosti a vlastní ochotu věnovat se něčemu náročnému, protože tomu přikládáme hodnotu. (Sheldon a Elliot, 1999)
Vedle otázky „Proč to chci?“ proto patří i „Co mě to stojí?“. Můžete stát o dokončení školy a současně potřebovat pomalejší tempo. Můžete chtít pomáhat rodiči a hledat, s kým péči rozdělit. Úprava podmínek někdy umožní uchovat to důležité.
Co z toho plyne pro příští rozhodnutí
Zkuste svůj závěr vyjádřit co nejkonkrétněji: „Tuto práci chci dál, ale nechci kvůli povýšení znovu stěhovat rodinu.“ Nebo: „O vlastní bydlení stojím, termín do třiceti však už neodpovídá mým možnostem.“ Taková věta odděluje samotný cíl od podmínky, která se k němu přilepila.
Následovat může rozhovor, prozkoumání jiné možnosti nebo menší změna, jejíž dopad si vyzkoušíte. Při rozhovoru s blízkými lze uznat jejich podporu a současně pojmenovat vlastní rozhodnutí: „Vážím si, že jste mi studium umožnili. Zjišťuji ale, že se té profesi nechci věnovat. Teď si ověřuji jiné uplatnění.“
Možnost změny ovlivňují také peníze, zdraví nebo péče o druhé. Pokud nemůžete odejít ze zaměstnání bez dalšího příjmu, součástí rozhodování bude i hledání práce a rozpočet. Jasnější vlastní důvod pomáhá určit směr; praktické podmínky ukazují, jak se po něm dá postupovat.
A jestli při tom zjistíte, že původní budoucnost už opravdu není dostupná a stále vám na ní záleží, zaslouží si prostor i smutek. Následující díl se věnuje tomu, jak prožívat ztrátu budoucnosti, která nenastala.
