„Napiš mi, až dojdeš domů.“ „Jsi na mě naštvaný?“ „Určitě se vrátíš?“ Někdy po odpovědi odložíme telefon a pokračujeme v tom, co jsme dělali. Jindy úleva vydrží pár minut. Podíváme se na čas posledního přihlášení, znovu čteme zprávu a napadne nás, jestli odpovědi můžeme věřit.
Pro oba to může být vyčerpávající. Jeden se snaží uklidnit strach, druhý neví, jak ještě potvrdit, že se nic nezměnilo. Pomáhá podívat se společně na to, co od kontaktu čekáme a co se děje po něm.
Co se stane po uklidňující odpovědi
Jedna zpráva může přinést praktickou informaci i pocit blízkosti. „Dojel jsem“ ukončí konkrétní nejistotu o cestě. Opakovaná otázka „určitě mě neopustíš?“ však žádá jistotu o budoucnosti, kterou druhý nemůže zaručit. Může říct, co cítí a co má v úmyslu; obava se přesto může vrátit.
Studie 56 pacientů s generalizovanou úzkostnou poruchou zjistila častější ujišťování a další snahy kontrolovat obavy než u 33 zdravých účastníků. Při úspěšné léčbě tyto projevy ustupovaly. Výsledek se týká klinické skupiny, nikoli každého, kdo čeká na zprávu.
Novější přehled 26 studií zkoumal změny takzvaného bezpečnostního chování, jímž se lidé snaží předejít obávanému prožitku. Jeho omezování přinášelo v průměru zlepšení příznaků, autoři však našli i známky publikačního zkreslení: zveřejněné studie nemusejí poskytovat úplný obraz výsledků výzkumu. Pro konkrétní vztah potřebujeme nejdřív vědět, jaké obavy člověk řeší a zda se může na společné dohody spolehnout.
Domluvme něco, co dokážeme dodržet
Dohoda může znít: „Po příjezdu napíšu. Během práce telefon nečtu, večer si zavoláme.“ Pokud se plán změní, dáme vědět, jakmile to bude možné. Slib „ozvu se vždycky hned“ může přinést krátké uklidnění, ale během vyučování, práce nebo řízení se často dodržet nedá.
Zkuste si také říct, co znamená běžné zpoždění ve vašem dni. Je rozdíl mezi cestou místem bez signálu a opakovaným porušováním domluvy bez vysvětlení. Když druhý nedodržuje sliby, má smysl mluvit i o jeho jednání. Všechnu nejistotu nelze připsat úzkosti toho, kdo čeká.
Čekání může mít vlastní plán: dodělám jídlo, půjdu na obvyklou procházku nebo se vrátím k rozdělané práci. Zkus si všimnout, kdy se objeví nutkání znovu kontrolovat telefon a co mu předcházelo. Tyto poznámky mohou pomoci při společném rozhovoru i odborné konzultaci.
Když dohoda nestačí, přizvěme další pomoc
Blízký může říct: „Teď potřebuji dvě hodiny na práci. Ozvu se v osm.“ Nemusí zůstávat trvale na telefonu. Vyplatí se dopředu probrat i to, koho dalšího lze oslovit a s čím. Se sourozencem se můžeme domluvit na občasném hovoru, s kamarádkou na společné aktivitě. Také oni potřebují vědět, co od nich žádáme a zda to mohou nabídnout.
Pokud strach vede k desítkám kontrol, nespavosti, vynechávání školy či práce nebo snaze bránit druhému v odchodu, proberme jej s psychologem či lékařem. Popišme, jak dlouho úleva po odpovědi vydrží, čeho se bojíme a co kvůli tomu přestáváme zvládat. Omezování ujišťování jako součást léčby potřebuje domluvený postup; blízký jej nemá nahrazovat neohlášeným zmizením.
Při psychické krizi mohou dospělí a jejich blízcí volat na Linku první psychické pomoci 116 123, děti a studenti do 26 let na Linku bezpečí 116 111. Obě telefonní linky jsou zdarma a nepřetržité. Při bezprostředním ohrožení zdraví či života volej 155 nebo 112 a nečekej na domluvený čas hovoru.
Když se přidá bušení srdce nebo dušnost, pokračuje díl Samota spustí tělesný poplach. Kdy nečekat na psychologické vysvětlení?. Věnuje se i situacím, kdy je potřeba zdravotní posouzení.
