„Dokud nevydržíš celý večer sám, nikam ses neposunul.“ Jenže celý večer může být příliš velký požadavek. Člověk, kterého samota děsí, možná potřebuje začít chvílí, o níž sám rozhodne a ví, co při ní bude dělat. Nemusí si oblíbit prázdný byt. Může chtít třeba jen přečíst pár stránek, aniž by u toho potřeboval s někým mluvit.
Přehled výzkumu samoty mladých lidí ukazuje, že záleží na okolnostech: zda si člověk samotu vybral, co při ní dělá a jak prožívá své vztahy. Univerzální délku, kterou by měl každý zvládnout, z něj vyčíst nelze.
Co už je snesitelné a co by bylo příliš
Možná je celý večer doma zatím nepředstavitelný, ale pár minut v pokoji přes den zvládáš. Možná tě tíží ticho, zatímco u kreslení se známou hudbou je ti lépe. Vybrat si takovou situaci umožní začít u něčeho, co znáš. Nemusíš zároveň vypnout telefon, zhasnout a vzdát se všeho příjemného.
Ujasni si, co chceš zkusit: „Dočtu tuto stránku a pak půjdu za ostatními.“ Pokud máš s někým domluvený kontakt, ověř, že v danou dobu skutečně může být dostupný. Po skončení se ohlédni, kdy se strach ozval, co bylo snesitelné a co už příliš náročné. I rozhodnutí příště zvolit kratší chvíli přináší užitečnou informaci.
Co ti pomáhá a bez čeho už se neobejdeš
Když si něco přečteš při hudbě, stále sis něco přečetl. Není třeba výsledek znehodnotit tím, že jsi neměl úplné ticho. Jinou otázkou je, zda se z konkrétní pomůcky stává podmínka, bez níž už nedokážeš udělat nic z toho, co potřebuješ.
Výzkum takzvaného bezpečnostního chování se zabývá jednáním, kterým se člověk snaží předejít obávaným příznakům. Jeho omezování může při úzkostných potížích pomáhat, ale z tohoto poznatku nelze určit, že právě tvá hudba nebo domluvená zpráva musí zmizet. Pokud strach řídí stále více situací, je vhodné probrat s odborníkem konkrétní obavu i to, jak na ni reaguješ.
Malý krok má být dobrovolný i při ukončení
Domluva „můžeš přestat, ale zklameš mě“ nechává člověka pod tlakem. Chvíli o samotě lze ukončit bez výčitek a bez povinnosti příště přidat další minuty. U dítěte navíc musí dospělý dál zajistit péči a dohled odpovídající jeho věku a potřebám. Zkoušení samoty není důvod odejít a nechat dítě v nebezpečí.
Pokud i malá změna vyvolává opakovanou silnou paniku nebo kvůli strachu vynecháváš školu, práci či běžné činnosti, obrať se na psychologa nebo lékaře. Součástí léčby panické poruchy může být expoziční terapie, při níž člověk cíleně pracuje s konkrétními obavami. Postup se volí podle jeho potíží a potřeb; nucený večer o samotě jej nenahradí.
Při bezprostředním ohrožení nebo obavě, že si teď ublížíš, zkoušení ukonči, volej 155 či 112 a oslov dostupného bezpečného člověka. Další možnosti rozlišuje článek Samota začíná řídit celý život. Kdy už hledat pomoc?.
