Dívka pláče a slyší, že je přecitlivělá. Když se rozzlobí, okolí ji požádá, aby se uklidnila. Když zůstane klidná, může působit chladně. Problém někdy není v tom, že ukázala emoci, ale že žádný její projev přesně nesplní očekávání okolí.
Co vlastně znamená „moc emocionální“?
Žákyně se při námitce proti známce rozpláče. Učitel může její námitku vyslechnout, nebo ji odbýt slovy, že je moc emocionální. Ve druhém případě se pozornost přesune od toho, zda dostala spravedlivou známku, k tomu, jak při rozhovoru vypadá. Slzy přitom o oprávněnosti námitky nerozhodují.
Pod jedním slovem se tak mohou skrývat různé soudy: příliš silně to prožívá, dává to moc najevo, nedokáže uvažovat, je s ní těžké vyjít. Každý z nich ale říká něco jiného. Člověk může plakat a přitom srozumitelně vysvětlit problém. Může také mluvit klidně a druhého ponižovat. Při hodnocení záleží na obsahu slov i na tom, co svým jednáním způsobuje.
Co lze vyčíst z viditelného projevu
Meta-analýza 166 studií dětských emočních projevů zjistila velmi malé celkové rozdíly mezi dívkami a chlapci. Výsledky se měnily s věkem, druhem emoce i situací, například podle toho, zda bylo dítě s rodičem, nebo s vrstevníky. U některých projevů se směr rozdílu s věkem obrátil.
Výzkumníci sledovali tvář, hlas a chování. Z takového pozorování nelze určit sílu vnitřního prožitku ani oddělit vrozené vlivy od získaných zkušeností. Dívka, která se více usmívá, nemusí mít větší radost než mlčící spolužák.
To, co druzí vidí, je tedy jen část informace. Rozdíl podrobněji rozebírá článek Cítit není totéž jako dát emoci najevo.
Smutek ano, ale jak dlouho? Radost ano, ale potichu?
Okolí může dívce dovolit smutek, ale brzy od ní chtít, aby už zase byla veselá. Může vítat její radost, dokud není hlasitá. Za pochopení pro druhé ji chválí, ale při odmítnutí další prosby jí vyčte sobectví. Z nároků na příjemné vystupování pak vzniká úkol hlídat si nejen vlastní projev, ale také spokojenost všech přítomných.
Mnohé záleží na vztahu a na tom, kdo v něm rozhoduje. Dcera řekne, že dnes nechce hlídat sourozence. Rodič může zjišťovat, jaké má plány a kdo jiný by mohl pomoci, nebo jí vyčíst, že se hned rozčiluje. Ve druhé reakci se otázka rozdělení povinností ztrácí za požadavkem na lepší náladu. Dívka se tak může učit, že nesouhlas musí podat tak, aby druhému nebyl nepříjemný.
Dojem závisí také na pozorovateli
V experimentech zveřejněných v časopise Emotion muži častěji označovali série ženských obličejových výrazů za emocionální. Jednotlivé výrazy přitom výzkumníci předem vybrali tak, aby byly hodnoceny podobně bez ohledu na pohlaví tváře. U smutných výrazů však ženy jako pozorovatelky častěji označovaly za emocionální mužské tváře. Úloha používala fotografie bělošských tváří bez životního kontextu; zachycovala jejich hodnocení, nikoli skutečné prožívání vyfotografovaných lidí.
Do označení „emocionální“ tedy vstupuje i úsudek pozorovatele. V běžném rozhovoru stojí za to zpřesnit, co nám vlastně vadí: hlasitost, urážka, nesouhlas, nebo samotný pohled na slzy? Teprve potom lze rozumně řešit konkrétní chování. Jinou odpověď potřebuje člověk, který druhému vyhrožuje, a jinou ten, který se při obtížném sdělení rozpláče.
Vyslechnout sdělení i přes slzy
Učitel může žákyni nabídnout chvíli na uklidnění a pak se vrátit k její námitce. Rodič může říct: „Slyším, že se zlobíš. Pojďme se domluvit, kdo dnes hlídání vezme.“ Kamarádka může přijmout stručné odmítnutí pozvání, aniž by si vyžádala omluvu a ujištění, že ji druhá má stále ráda. Takové reakce ponechávají prostor pro prožitek i pro dohodu.
Někdo o pocitech mluví hned, jiný až v soukromí nebo s odstupem. Vztahu pomáhá, když si lidé mohou zvolit čas i způsob rozhovoru a vědí, že je druhý vyslechne. Dívka pak může říct, co potřebuje, i ve chvíli, kdy u toho nedokáže působit mile a vyrovnaně.
