Dívka pláče a slyší, že je přecitlivělá. Když se rozzlobí, okolí ji požádá, aby se uklidnila. Když zůstane klidná, může působit chladně. Problém někdy není v tom, že ukázala emoci, ale že žádný její projev přesně nesplní očekávání okolí.
„Emocionální“ může být popis i soud
Člověk je emocionální v základním smyslu prostě proto, že prožívá emoce. V běžné řeči však toto slovo často znamená něco jiného: reaguje příliš silně, nedokáže uvažovat nebo zatěžuje ostatní. Nálepka tak smíchá prožitek, způsob projevu, chování a hodnocení okolí do jednoho verdiktu.
Přesnější je oddělit několik otázek. Co člověk cítí? Jak silně? Jak to dává najevo? Co v té chvíli dělá? A proč je stejný projev v jednom prostředí považován za lidský, zatímco v jiném za nepřiměřený? Teprve toto rozlišení ukáže, zda řešíme emoci, chování, nebo společenskou představu o tom, jak má dívka či žena působit.
Výzkum neukazuje dva opačné světy
Meta-analýza 166 studií emočních projevů dětí našla mezi dívkami a chlapci určité rozdíly, celkově však byly velmi malé. Dívky v průměru o něco častěji projevovaly pozitivní a některé takzvané internalizující emoce, jako smutek či úzkost, zatímco u chlapců se v některých věkových a situačních skupinách častěji objevovaly externalizující projevy. Vzorec se však měnil s věkem, přítomností rodičů, vrstevníků či neznámých lidí a také podle úkolu.
Taková data neříkají, že všechny dívky cítí více smutku nebo že chlapci mají od přírody více vzteku. Zachycují pozorovaný projev ve vybraných situacích. Do něj vstupuje vývoj, temperament, tělo, zkušenost i to, co člověk očekává od svého okolí.
Povolené emoce mohou mít podmínky
Smutek může být u dívky přijatelnější než otevřený vztek, dokud není „příliš dlouhý“ nebo nebrání fungování. Radost může být vítaná, dokud není hlasitá. Empatie může být chválená, dokud se z ní nestane samozřejmá povinnost postarat se o všechny. Klid může působit profesionálně, ale také chladně podle toho, kdo ho hodnotí.
Nejde tedy jen o seznam povolených a zakázaných emocí. Důležitá je intenzita, způsob projevu, vztah a moc. Jinak bude posuzován nesouhlas žákyně s učitelem, vedoucí s kolegou, dcery s rodičem nebo kamarádky ve skupině. Stejná věta může být jednou vnímána jako jasná hranice a podruhé jako nevděk.
Stereotyp mění také celkový dojem
Novější experimentální práce ukazuje, že lidé mohou při hodnocení série stejně intenzivních výrazů přisuzovat ženským tvářím větší „emocionalitu“ než mužským. Jde o několik laboratorních studií s omezeným vzorkem, nikoli o popis každé životní situace. Připomínají však, že hodnocení nevzniká pouze z toho, co člověk ukázal. Vstupují do něj očekávání pozorovatele.
Proto není vždy možné vyřešit nálepku „moc emocionální“ dokonalejším sebeovládáním. Člověk může svůj projev upravovat, ale nemá plnou kontrolu nad stereotypem, kterým ho druhý čte.
Cílem není předepsat správnou ženskou emocionalitu
Osvobozením by nebylo nařídit ženám, aby více plakaly, více se hněvaly nebo se přestaly ovládat. Někdo prožívá emoce navenek, jiný potřebuje soukromí. Někdo mluví rychle, jiný až po čase. Rozdílný styl sám o sobě nevypovídá o hloubce ani zdraví.
Důležitější je, zda má člověk volbu a zda se chování posuzuje podle skutečného dopadu, ne podle toho, jak dobře odpovídá představě příjemné ženy. Emoce nemusí být ani důkaz slabosti, ani povinná známka autenticity. Jsou informací, s níž člověk i okolí mohou zacházet přesněji než jednou nálepkou.
