Když je situace nejistá, další zpráva slibuje, že do ní vnese trochu pořádku. Někdy to skutečně udělá. Jindy přidá jen další důvod ke strachu, po němž hledáme ještě jednu zprávu.
Hledat hrozbu může být rozumné
Pozornost k nebezpečí není chyba. Když se mění počasí, šíří nemoc, hrozí povodeň nebo se odehrává konflikt, informace mohou chránit zdraví, pomoci s přípravou a ovlivnit skutečné rozhodnutí. V nejistotě se proto přirozeně snažíme zjistit, co se děje, co bude následovat a co můžeme udělat.
Potíž vzniká, když informační tok nemá přirozený konec. Nové detaily přibývají rychleji, než je lze ověřit a zpracovat. Stejnou hrozbu opakují jiné titulky, videa a komentáře. Člověk má pocit aktivity, protože stále něco zjišťuje, ale jeho možnosti rozhodnout se nebo jednat už se nemění.
Doomscrolling tak často stojí na rozumném začátku. Nejde o touhu cítit se špatně. Je to pokus získat jistotu v situaci, která ji možná v danou chvíli nabídnout nemůže.
Kdy další informace přestává informovat
Užitečné informování zmenšuje důležitou nejistotu. Zjistíme, co se stalo, jak spolehlivý je zdroj, koho se situace týká a zda máme něco udělat. Další obsah může přidat kontext nebo opravit chybu.
Při doomscrollingu přibývá sledování, ale ne nutně nové informace. Přibývají obrazy, komentáře a odhady, ale ne jasnější rozhodnutí. Člověk se vrací ke stejné otázce, obnovuje stránku a čte další verze téhož. Často se zároveň zhoršuje schopnost poznat, co je nové, co pouze výraznější a co vůbec není ověřené.
Praktická hranice proto neleží v počtu minut platném pro všechny. Leží v otázce, zda nový obsah ještě mění porozumění nebo možnost jednat. Jestli pouze opakuje ohrožení a zvyšuje napětí, informační přínos může být vyčerpaný, i když proud pokračuje.
Co zatím ví výzkum
Doomscrolling je mladý výzkumný pojem. Studie, která vytvořila škálu doomscrollingu, našla souvislosti s FOMO, problematickým používáním sociálních médií, psychickým napětím a nižší pohodou. Všechny tři studie však zachycovaly situaci v jednom období. Nelze z nich určit, zda doomscrolling zhoršuje psychický stav, zda lidé v horším stavu častěji hledají negativní obsah, nebo zda se oba směry potkávají.
Užší experiment během pandemie přinesl konkrétnější, ale omezený výsledek. Dospělí náhodně vystavení dvěma až čtyřem minutám negativních zpráv o covidu na Twitteru nebo v reakčním videu hlásili bezprostředně nižší pozitivní emoce; v jednom ze dvou experimentů také nižší optimismus. Studie měřila krátkodobou reakci na jeden druh obsahu v mimořádné situaci. Nedokazuje vznik úzkostné či depresivní poruchy ani účinek každého zpravodajství.
Opatrnost je důležitá z obou stran. Negativní obsah může okamžitě ovlivnit prožívání, takže není fér zahlcení zlehčovat. Současně nelze z pocitu po večeru se zprávami udělat jednoduchý důkaz, že sociální síť způsobila dlouhodobou psychickou potíž.
Odpovědnost není nepřetržitá přítomnost
U závažných událostí může vzniknout pocit, že odložit telefon znamená odvrátit oči od lidí, kteří trpí. Sledování se pak promění v důkaz soucitu nebo občanské odpovědnosti. Jenže doba strávená u zpráv sama neříká, zda člověk situaci lépe chápe, někomu pomáhá nebo se pouze vyčerpává.
Pauza nepopírá realitu události. Může být podmínkou toho, aby člověk dokázal rozlišovat zdroje, mluvit s druhými a jednat podle svých možností. Soucit, informovanost a schopnost snášet nekonečný proud obrazů nejsou jedna vlastnost.
Zvláštní situaci mají lidé, kteří negativní obsah sledují pracovně: novináři, moderátoři obsahu, pracovníci krizových služeb nebo analytici. U nich nejde jednoduše doporučit „zprávy nečíst“. Důležité jsou pracovní podmínky, střídání úkolů, přestávky, podpora týmu a možnost zpracovat to, co opakovaně sledují. Individuální disciplína nemůže nahradit bezpečně nastavenou práci.
Informování potřebuje tvar
Proud bez konce lze změnit v konkrétní informační úkol. Co potřebuji vědět? Který zdroj je pro tuto otázku nejspolehlivější? Kdy vychází další ověřená aktualizace? Co se podle ní může změnit v mém jednání?
Takové otázky nevytvářejí dokonalou kontrolu. Dávají ale informování začátek a konec. Místo průběžného obnovování lze zvolit jeden či dva důvěryhodné zdroje a určit okamžik, kdy má další kontrola smysl. U rychle se měnící krizové situace může být tento interval krátký, u dlouhodobého tématu podstatně delší.
Pomáhá také oddělit informaci od komentáře. Ověřená zpráva, živý přenos, osobní svědectví, odhad a spor v komentářích plní různé funkce. Když se slévají do jednoho proudu, roste objem, ale ne nutně porozumění.
Od bezmoci k omezenému jednání
Doomscrolling často slibuje pocit kontroly, ale končí bezmocí: svět se jeví stále nebezpečnější a vlastní vliv stále menší. V takové chvíli může být užitečné rozdělit věci na ty, které potřebujeme pouze vědět, ty, na které se můžeme připravit, a ty, u nichž lze udělat omezený konkrétní krok.
Krok nemusí být velký ani veřejný. Může jít o ověření informace před sdílením, domluvu s blízkými, praktickou přípravu, podporu důvěryhodné pomoci nebo rozhodnutí, kdy se ke zprávám vrátit. Ne každá událost nabízí osobní zásah a přiznat tuto hranici není rezignace.
Smyslem není nahradit špatné zprávy povinným optimismem. Je jím obnovit rozdíl mezi tím, co nás informuje, a tím, co nás už jen znovu vystavuje téže hrozbě. Když další položka nepřidává porozumění, může být odchod od obrazovky součástí odpovědného zacházení s informacemi, ne útěkem před skutečností.
