Upozornění může trvat vteřinu. Návrat k rozečtené větě, rozhovoru nebo myšlence ale někdy trvá déle. A i když telefon nepípne, část pozornosti může zůstávat u otázky, zda se mezitím něco nestalo.
Vyrušit může i hovor, který nezvedneme
Když přijde upozornění, člověk nemusí telefon ani zvednout, aby se něco změnilo. Zvuk nebo vibrace nesou příslib informace a mohou vyvolat otázky: Kdo píše? Je to důležité? Mám reagovat? Pozornost se tak může odchýlit od původní činnosti ještě předtím, než na obrazovce něco přečteme.
V laboratorním experimentu z roku 2015 studenti reagovali na číslice na obrazovce a u jedné měli stisk klávesy vynechat. Během druhé části úkolu některým čtyřikrát přišel hovor nebo zpráva. Výzkumníci hodnotili 166 účastníků po vyloučení těch, kteří například telefon používali nebo ho měli vypnutý. Po příchozích hovorech se výkon zhoršil více než v kontrolní skupině, přestože se účastníci telefonu nedotkli ani na něj nepohlédli. U textových zpráv byly výsledky méně jednoznačné.
Pokus ukazuje, že telefon může narušit konkrétní úkol i bez pohledu na displej. Autoři uvažují o myšlenkách na obsah hovoru či zprávy, jejich průběh však přímo neměřili. Když nám v hlavě zůstane otázka, kdo volal, pouhé rozhodnutí nezvednout telefon ji nemusí uzavřít.
V běžném dni navíc nejde o jediný zvuk. Upozornění přicházejí vedle otevřených karet, školního systému, pracovního chatu, skupiny přátel a vlastního kontrolování telefonu. Námahu vyžaduje také přecházení mezi různými úkoly. Při jednom přepnutí hledáme kontext rozhovoru, při druhém znovu místo v textu, při třetím si připomínáme, co jsme vlastně chtěli dokončit.
Co když se ostatní domluví beze mě?
Zkratka FOMO pochází z anglického fear of missing out. V původním výzkumném vymezení jde o obavu, že druzí prožívají něco zajímavého nebo příjemného, u čeho nejsme, spojenou s potřebou vědět, co právě dělají. V běžném dni může mít podobu nejistoty, zda nám neuniklo pozvání, společný vtip nebo změna plánu.
Výseky cizích večerů, nepřečtené zprávy a informace o tom, kdo byl právě online, připomínají, že jinde něco pokračuje. Člověk pak může aplikaci kontrolovat i v tichu. Potřeba patřit do skupiny se přitom týká i vztahů ve třídě, práci nebo rodině; telefon ji může provázet po celý den.
Studie s pěti opakovanými měřeními u 1 596 mladých lidí našla malé souvislosti oběma směry. Silnější FOMO předcházelo problematičtějšímu používání telefonu i sociálních sítí a toto používání zase silnějšímu FOMO. Průměrný věk účastníků byl necelých dvacet let. Sledování v čase pomáhá rozlišit pořadí změn, samo však neukazuje, co je způsobilo.
„Viděl jsi to, proč neodepisuješ?“
Technologie umožňuje odpovědět hned. V některých vztazích se rychlost reakce stává měřítkem zájmu, loajality nebo pracovního nasazení. Výzkum tlaku na rychlé odpovídání v práci popisuje právě nutkání reagovat a opakované myšlenky na to, jak rychle to uděláme. Očekávání druhých s tímto tlakem souvisí; nemusí přitom být nikde výslovně napsané.
Člověk pak nekontroluje telefon jen kvůli obsahu. Kontroluje také vlastní postavení ve vztahu: zda někoho nezklamal, nepromeškal změnu nebo nevypadá lhostejně. Když nikdo nepíše, nejistota přesto může zůstávat. I vypnutý zvuk proto nemusí obnovit klid, jestliže zůstane přesvědčení, že dobrý kamarád, zaměstnanec nebo partner má být stále na příjmu.
V partě může být rychlá odpověď běžným zvykem. Ve škole nebo rodině mohou lidé potřebovat stejnou informaci, ale mít různé možnosti ji právě přečíst. Domluva proto může zahrnovat i to, do kdy přijde důležitá změna, kdo ji předá nepřítomným a kdy už se další kontrola nečeká. Při učení tak nemusí každé ztišení telefonu znamenat riziko, že člověk zůstane stranou.
Méně upozornění může pomoci, nejistota přesto zůstat
V terénním experimentu s 237 dospělými v Indii výzkumná aplikace po dva týdny měnila doručování upozornění. Lidé, kteří je dostávali ve třech dávkách denně, popisovali lepší soustředění, náladu a větší kontrolu nad telefonem než skupina s běžným doručováním. Zároveň však měli silnější obavu, že zmeškají důležitá upozornění. Tato obava vzrostla i ve skupině bez upozornění, která navíc uváděla více úzkosti.
Účastníci mohli zprávy dál otevřít přímo v aplikacích, nemohli si však sami změnit přidělený režim doručování. Studie sledovala krátké období a převážně subjektivní hodnocení. Ukazuje tak možnost souběhu lepšího soustředění a větší nejistoty. Při vlastní změně má smysl sledovat obojí a nastavení podle potřeby upravit.
Začít lze rozlišením naléhavosti. Hovor od člověka, o kterého pečujeme, změna dopravy nebo pracovní pohotovost mohou potřebovat jiný režim než reakce na příspěvek, marketingová nabídka či aktualita z hry. Upozornění lze posoudit podle lidí, účelu i denní doby. Pro jednu činnost můžeme ztišit vybrané aplikace a ostatním říct, kdy se ozveme.
Pomáhá konkrétní domluva: „Teď se učím, zprávy přečtu v šest. Kdyby se změnilo vyzvednutí, zavolej.“ Je potřeba také ověřit, že zvolený způsob kontaktu při nastaveném ztišení skutečně funguje. Po několika dnech se můžeme podívat, zda méně přerušujeme práci, zda telefon nekontrolujeme sami častěji a jestli domluva vyhovuje lidem, kteří na nás spoléhají.
Když se soustředění nelepší ani v klidu
Pozornost ovlivňuje spánek, stres, psychický stav, prostředí, obtížnost úkolu i zdravotní okolnosti. Po dni plném přerušení můžeme obtížněji navázat na práci. Pokud se to opakuje také v klidnějším prostředí, je užitečné sledovat, kdy potíže začaly, kde se objevují a co konkrétně ztěžují.
V populárních článcích se pro přeskakující pozornost používá označení „popcornový mozek“. Jde o metaforu, nikoli lékařskou diagnózu. Když se v popisu poznáme nebo v něm poznáme své dítě, samotná podobnost nevysvětluje příčinu potíží ani nedokazuje poškození mozku. Užitečnější než věta „máš popcornový mozek“ může být otázka: „Co ti teď brání dokončit úkol?“ Otevírá prostor zjistit, zda překáží telefon, únava, nejasné zadání nebo něco dalšího.
ADHD je neurovývojová porucha. Při jejím posouzení se zjišťuje dlouhodobý průběh obtíží od dětství a jejich dopad v různých situacích. Krátký experiment s vyrušením ani vlastní pokus o ztišení telefonu takové posouzení nenahrazují. Samostatný díl rozebírá také digitální únavu a rozdíl mezi rozptýlením a odpočinkem.
Když potíže dlouhodobě narušují školu, práci nebo běžné povinnosti, je namístě probrat je s lékařem či psychologem. Záznam konkrétních situací může pomoci rozlišit, co přináší úlevu a co přetrvává. Domluvené nerušené chvíle přitom mohou zůstat užitečnou součástí dne i během hledání dalších příčin.
