Nejdřív člověk nepřijde na jedno setkání. Pak odpoví až za několik dní, přestane něco navrhovat a do společného chatu pošle jen občasnou reakci. Okolí může vidět zaneprázdnění, potřebu klidu nebo nezájem. Pro něj samotného však může i krátká odpověď znamenat úkol, na který nemá sílu.
Důležitý je rozdíl mezi samotou, kterou člověk volí a která mu něco dává, a ztrátou kontaktů, jež by si přál zachovat. Může mu chybět blízkost a současně mu může být čím dál těžší zvednout telefon nebo napsat první větu.
Samota není sama o sobě problém
Někteří lidé potřebují mnoho času bez společnosti a cítí se o samotě dobře. Jiní se po náročném dni stáhnou, aby se zotavili, a potom se do kontaktu vracejí. Taková samota nemusí být napravována. Introverze ani menší společenská potřeba nejsou porucha.
Deníková studie 178 dospělých nenašla jednu optimální časovou rovnováhu mezi samotou a společností. Ve dnech s větším podílem času o samotě byli účastníci osamělejší a méně spokojení; při dobrovolně zvolené samotě byly tyto nepříznivé souvislosti slabší nebo vymizely. Větší podíl samoty zároveň souvisel s menším stresem a silnějším pocitem, že člověk jedná podle sebe. Šlo o pozorování dospělých od 35 let, které zachycuje souvislosti, nikoli účinek předepsaného množství samoty.
Stažení může začít jako úspora sil
Rozhovor vyžaduje pozornost i sílu reagovat na druhého. Když je člověk vyčerpaný nebo otupělý, může zrušit setkání proto, že se momentálně nezvládá soustředit na to, co druhý říká. Jedno odmítnutí nemusí nic znamenat. Postupně se však může vytvořit kruh: čím déle neodpovídá, tím těžší je vysvětlovat prodlevu, a čím těžší je návrat, tím déle zůstává potichu.
Někdy se přidá stud. Člověk má pocit, že nemá co nabídnout, kazil by náladu nebo musí nejprve působit lépe. Může si také říkat, že se ozve, až bude znát vysvětlení. Kontaktů mezitím ubývá, přestože o ně nepřestal stát.
NIMH uvádí stahování z kontaktu mezi možnými projevy deprese. Důvody omezení kontaktu ale mohou být různé: konflikt, strach, vyčerpání, nemoc, přetížení podněty nebo nebezpečný vztah. Pro porozumění změně je podstatné zjistit, co člověku kontakt ztěžuje a zda o něj vůbec stojí.
Co z úsměvu nepoznáme
Člověk může chodit do školy, pracovat, pozdravit souseda a na otázku odpovědět „dobrý“. To neříká, kolik sil mu zbývá po návratu domů ani kolik kontaktů už odřekl. Krátký úsměv může být skutečný a současně může existovat širší trápení.
Pomáhá všimnout si konkrétní změny oproti obvyklému stavu: třeba toho, že člověk přestal chodit na pravidelná setkání, která měl rád. Na takovou změnu se lze zeptat a nechat ho popsat vlastní zkušenost.
První kontakt může být malý
Zpráva „Proč se neozýváš?“ může znít jako výčitka, na kterou se těžko odpovídá. Vstřícnější začátek popisuje změnu a nechává prostor: „Všiml jsem si, že jsi poslední dobou méně v kontaktu. Myslím na tebe. Nemusíš nic vysvětlovat ani odpovídat hned.“ Nabídka může být konkrétní: krátká procházka, hlasový hovor, chvíle společně nebo jen emoji jako potvrzení, že zpráva dorazila.
Když člověk odpoví, dejte mu prostor určit, o čem chce mluvit. Můžete se zeptat: „Chceš mi říct, jak se máš, nebo by ti bylo příjemnější jen chvíli být spolu?“ I stručná odpověď může být začátkem dalšího kontaktu.
Kontakt nemusí hned znamenat rozhovor
Pro někoho je snazší být s druhým při obyčejné činnosti než sedět proti sobě a mluvit o pocitech. Krátká cesta, nákup, hra nebo společné jídlo mohou nabídnout příležitost znovu se potkat. Někdy je přijatelnější psaní než telefon; jindy pomůže předem dohodnutá délka setkání.
Pokud člověk odmítne, můžete odpovědět: „Rozumím. Můžu se ti znovu ozvat v pátek?“ Další kontakt domluvte podle jeho přání i svých možností. Když požádá o klid, respektujte to. Pokud máte konkrétní obavu o jeho bezpečí, řekněte ji přímo a přizvěte další pomoc; nepřetržitá dostupnost jednoho blízkého člověka ji nenahradí.
Kdy změna potřebuje víc než pozvání
Větší pozornost je namístě, když stažení trvá, rozšiřuje se na několik bezpečných vztahů, člověka samotného bolí nebo se pojí s výrazným omezením spánku, jídla, školy, práce či péče o sebe. Rozhovor s psychologem, praktickým lékařem nebo jiným odborníkem může hledat souvislosti, které z chování zvenčí poznat nejdou.
Světová zdravotnická organizace rozlišuje sociální izolaci jako objektivní nedostatek vztahů, sociálních rolí a kontaktů a osamělost jako bolestný rozdíl mezi vztahy, které člověk má, a těmi, po kterých touží nebo které potřebuje. Počet a četnost kontaktů pomáhají popsat izolaci. Pro porozumění osamělosti je potřeba znát také to, jak člověk vztahy prožívá a co mu v nich chybí.
Dostupná opora může začít malou nabídkou: „Můžeme se jen projít kolem domu. A pokud chceš hledat odbornou pomoc, pomůžu ti s prvním telefonátem.“ Člověk tak dostává konkrétní možnost, kterou může přijmout nebo společně s vámi upravit.
