Řekneš, že potřebuješ pomoc. Dozvíš se, že to není tak vážné, že služba nemá místo nebo že máš zavolat jinam. Při dalším telefonátu už s sebou neseš zkušenost odmítnutí. Znovu vyslovit, co tě trápí, může být těžší než poprvé.
Odmítnutí může mít různé důvody. Některé jsou organizační, jiné vycházejí z neúplných informací a některé reakce jsou skutečně zlehčující. Žádný z těchto důvodů sám neříká, že tvé potíže nejsou skutečné.
Diagnózu nemusíš přinést s sebou
„Nevím, co mi je“ je platný začátek. Můžeš pokračovat konkrétními dopady: tři týdny skoro nespím, přestal jsem chodit do školy, nezvládám jíst, ubližuji si nebo mám myšlenky na smrt. Takové informace pomáhají druhému porozumět naléhavosti lépe než snaha trefit správný odborný název.
Poznámka v telefonu či na papíře pomůže, když se ve stresu ztrácejí slova. Můžeš ji přečíst nebo ukázat. Přidej i to, co se stalo od minulé žádosti: zda se stav zhoršil, zda zůstáváš sám a čeho se obáváš právě teď. Na další schůzku s akutním ohrožením nečekej.
Můžeš také říct, co potřebuješ od daného kontaktu: posouzení, doporučení vhodné služby, krizovou podporu nebo pomoc zvládnout čekání. Druhý nemusí nabídnout právě tu službu, kterou sis představoval, ale měl by srozumitelně říct, co může a nemůže udělat.
Na další telefonát nemusíš být sám
Člověk, kterému důvěřuješ, může být při hovoru, přečíst připravené shrnutí, pomoci položit otázky nebo se zeptat na konkrétní alternativu. Předem se domluvte, s čím pomůže a co chceš říct sám. Doprovod nemá převzít tvé rozhodování ani sdělovat každému podrobnosti, které k pomoci nepotřebuje.
Pro mladého člověka může být dalším kontaktem jiný důvěryhodný dospělý, pediatr či praktický lékař nebo školní poradenské pracoviště. Linka bezpečí 116 111 je pro děti a studenty do 26 let. Dospělým je určena Linka první psychické pomoci 116 123. Obě telefonní linky jsou zdarma a fungují nepřetržitě. Zavolat můžeš i tehdy, když nemáš nikoho, kdo by tě doprovodil.
Systematický přehled výzkumu pomoci dětem a dospívajícím mezi překážkami uvádí obavy z odsouzení, ztráty důvěrnosti, přesvědčení, že si člověk musí poradit sám, i nedostupnost služeb. Po špatném prvním kontaktu proto dává smysl hledat také oporu pro další krok. Může začít jednoduchou prosbou: „Nezvládnu dnes znovu telefonovat. Můžeš u toho být se mnou?“
Zjisti, kdo pomůže s dalším krokem
Není fér udělat z vyhledání pomoci překážkovou dráhu, kterou musíš zvládnout sám. Když jedna služba nemůže pomoci, lze se ptát: „Kam konkrétně se mám obrátit?“, „Můžete předat doporučení?“ nebo „Co mám dělat, pokud se stav zhorší před termínem?“
Pokud další pokusy vyčerpávají, zkus se s blízkým člověkem, lékařem nebo pracovníkem krizové služby domluvit na konkrétní pomoci. Kdo ověří kontakt? Kdo s tebou probere, co dělat během čekání? U dítěte mají dospělí převzít vyřizování a návaznost péče tak, aby znovu a znovu nemuselo samo shánět někoho, kdo je vyslechne.
Při bezprostředním ohrožení, aktuálním sebevražedném jednání, závažném zranění nebo pokud hrozí, že si ublížíš, volej 155 nebo 112. Nečekej na odpověď služby ani na plánovaný termín. Řekni, kde jsi a co se děje; pokud je to možné, požádej důvěryhodného člověka, aby zůstal s tebou.
Když akutní nebezpečí nehrozí, další cesta může vyžadovat čas i několik kontaktů. Odmítnutí jednou službou ale nerozhoduje o tom, zda si pomoc zasloužíš. Můžeš požádat o jinou možnost i o pomoc s jejím hledáním.
Po náročné cestě se může vracet otázka, zda někdo neměl zasáhnout dřív. Článek „Jak jsme to mohli přehlédnout?“ Co je lítost a co odpovědnost? pomáhá oddělit zpětnou lítost od konkrétní odpovědnosti.
