Člověk narazí na vyprávění o neurodivergenci a pozná v něm své dlouholeté potíže. Třeba to, kolik úsilí ho stojí běžná domluva nebo plnění úkolů. Pojmenování může přinést úlevu a chuť zjišťovat víc. Brzy se ale objeví další slova: neurodiverzita, neurotypický člověk, diagnóza. Každé říká něco jiného. Aby nám pomáhala porozumět sobě i druhým, potřebujeme vědět, na jakou otázku které z nich odpovídá.
Neurodiverzita zahrnuje všechny
Lidé se liší v tom, jak vnímají, učí se, udržují pozornost nebo komunikují. Slovo neurodiverzita pojmenovává tuto rozmanitost ve skupině či v celé populaci. Zahrnuje běžné i méně obvyklé způsoby fungování.
Takto pojem vymezuje například autorka Nick Walker, která píše o neurodiverzitě a jejím společenském významu. Rozlišuje samotnou lidskou rozmanitost, pohled na ni a hnutí usilující o přijetí neurodivergentních lidí. V běžné řeči tyto významy někdy splývají. Když někdo mluví o neurodiverzitě, může tedy popisovat rozdíly mezi lidmi, ale také se hlásit k určitému postoji vůči nim.
Neurodivergence nemá jednotné vymezení
Za neurodivergentního bývá označován člověk, jehož způsob fungování se výrazně liší od toho, co společnost pokládá za typické. Často se tak mluví o lidech s autismem, ADHD, dyslexií nebo vývojovou poruchou koordinace. Někdo slovo vztahuje hlavně k neurovývojovým odlišnostem, jiný ho používá šířeji.
Cleveland Clinic vysvětluje, že neurodivergence není lékařská diagnóza a nemá vlastní diagnostická kritéria. Někteří lidé se tak sami označují bez stanovené diagnózy; jiní příslušnou diagnózu mají, ale komunitní označení pro sebe nepoužívají. Když nám někdo řekne, že je neurodivergentní, ještě z toho nepoznáme, co konkrétně prožívá nebo s čím potřebuje pomoci.
Slovo neurotypický se používá pro fungování blízké společenskému očekávání. Také jde o obecné označení. Neurotypický člověk může mít zdravotní potíže, potřebovat pomoc nebo některé věci zvládat obtížně.
Při diagnostice se hledá vysvětlení obtíží
Při diagnostice odborník zjišťuje, zda projevy a obtíže člověka odpovídají určitému zdravotnímu stavu. Pro konkrétní duševní a neurovývojové poruchy stanovují klinické popisy a diagnostické požadavky například materiály WHO k mezinárodní klasifikaci ICD-11.
Záleží přitom na vývoji člověka, dopadu obtíží na jeho život i dalších možných vysvětleních. Americký Národní ústav duševního zdraví na příkladu ADHD popisuje, že podobné projevy mohou souviset také s poruchou spánku, úzkostí, depresí nebo tělesným onemocněním. K posouzení patří rozhovor, zdravotní a vývojová historie i informace o fungování v různých situacích. Dotazníky mohou dodat část podkladů. Podobnost s cizím příběhem ani výsledek online testu však samy neurčí příčinu obtíží.
Diagnóza může pomoci vybrat léčbu, porozumět potížím a naplánovat podporu. Její praktický význam se ukáže v tom, co díky ní dokážeme pro konkrétního člověka udělat. Samotný název nám neřekne, jaké má schopnosti, vztahy nebo přání.
Úprava prostředí a odborná péče se mohou doplňovat
Při hledání pomoci stojí za to sledovat také podmínky. Dítěti, které se v hluku nedokáže soustředit na zadání, může pomoci klidnější místo. Pro jiného člověka je důležité dostat pokyny písemně nebo vědět o změně programu předem. Konkrétní úpravu lze vyzkoušet a společně zhodnotit, zda funguje.
Část obtíží přetrvává i ve vstřícném prostředí a vyžaduje odbornou péči nebo každodenní pomoc. WHO na příkladu autismu upozorňuje, že schopnosti a potřeby se mezi lidmi výrazně liší a mění se i během života. Někteří autističtí lidé žijí samostatně, jiní mají závažné postižení a potřebují celoživotní péči. K přijetí člověka patří i to, že jeho potíže bereme vážně a zjišťujeme, jakou pomoc potřebuje.
O pomoc můžeme požádat i před diagnózou
„Když mi řekneš několik úkolů najednou, část zapomenu. Můžeš mi je napsat?“ Taková žádost popisuje obtíž i možnou pomoc. Člověk ji může vyslovit, ať už se označuje za neurodivergentního, čeká na vyšetření, nebo o diagnóze vůbec neuvažuje. Druhý člověk pak ví, na čem se mohou domluvit.
Některé druhy podpory mají formální postup. V české škole může podle Portálu veřejné správy základní podpůrná opatření zajistit sama škola. U vyšších stupňů podpory posuzuje vzdělávací potřeby pedagogicko-psychologická poradna nebo speciálně pedagogické centrum a vydává doporučení. Rozhodující jsou zjištěné potřeby a příslušný postup, nikoli samotné označení „neurodivergentní“.
Při hledání odpovědi na otázku „jsem neurodivergentní?“ tak pomáhá ujasnit si i další krok. Chci lépe porozumět vlastní zkušenosti, domluvit změnu doma či ve škole, nebo vyšetřit obtíže, které mě dlouhodobě omezují? Z toho se dá vyjít při rozhodování, s kým si promluvit a o co požádat.
