Někdo se ve třídě lépe soustředí v tichu, jiný potřebuje při přemýšlení chodit. Jednomu pomůže ústní vysvětlení, druhý si zadání musí přečíst a rozdělit na menší kroky. Když se pro takové rozdíly použije slovo „neurodivergence“, může přinést úlevu: možná nejde o lenost, nevychovanost ani nedostatek snahy. Stejné slovo ale může začít mást, pokud od něj čekáme diagnózu, přesný seznam vlastností nebo vysvětlení všeho, co člověk prožívá.
Neurodiverzita patří celé populaci
Neurodiverzita vychází z jednoduchého pozorování: lidské mozky a způsoby vnímání, učení, pozornosti nebo komunikace nejsou stejné. Popisuje tedy rozmanitost skupiny či celé populace, ne jen její vybranou část. Podobně jako slovo biodiverzita neoznačuje jeden neobvyklý strom, neurodiverzita není název jedné skupiny „odlišných mozků“ vedle všech ostatních.
V přesnějším užití je proto neurodiverzní například třída, tým nebo společnost, protože v ní žijí lidé s různými způsoby fungování. Každodenní jazyk je ovšem pohyblivý a někteří lidé používají slovo jinak. Smyslem není opravovat každou větu, ale vědět, že neurodiverzita sama nikoho nerozděluje na „normální“ a „nenormální“. Do rozmanitosti patří všichni.
Neurodivergentní není kolonka v diagnostickém manuálu
Slovo neurodivergentní se obvykle používá pro člověka, jehož vývoj nebo způsob zpracování informací se významně liší od toho, co okolí považuje za typické. Často se tak mluví o lidech s autismem, ADHD, dyslexií nebo vývojovou poruchou koordinace. To jsou však příklady, ne úplná členská listina.
NHS England ve své odborné zprávě výslovně upozorňuje, že neurodivergence nemá národně ani mezinárodně přijatou definici, není výrazem z klinických diagnostických manuálů a její význam se může lišit podle kontextu. Někde se používá úžeji pro neurovývojové diagnózy, jinde šířeji. Někteří lidé se jím sami popisují ještě před odborným posouzením nebo i tehdy, když kritéria konkrétní diagnózy nesplní.
To není chyba, kterou vyřeší jeden definitivní internetový seznam. Je to vlastnost zastřešujícího komunitního jazyka: pomáhá pojmenovat zkušenost, hledat souvislosti a sdílet potřeby, ale sám neurčuje klinické hranice.
Podobně ani slovo neurotypický není diagnóza opačného druhu. Je to srovnávací neklinické označení pro způsob fungování, který se blíží tomu, co je v daném prostředí považováno za většinové či očekávané. Neurotypický člověk proto není člověk bez slabostí, trápení nebo zvláštností.
Diagnóza odpovídá na jinou otázku
Diagnóza se nestanovuje proto, aby rozhodla, zda je člověk dost odlišný pro určitou komunitu. Odpovídá na užší odbornou otázku: zda dlouhodobé projevy člověka a jejich dopad odpovídají kritériím konkrétního stavu a zda je potřeba odlišit jiná možná vysvětlení. Mezinárodní klasifikace, například ICD-11 Světové zdravotnické organizace, proto obsahují klinické popisy a diagnostické požadavky pro jednotlivé stavy, ne diagnózu nazvanou „neurodivergence“.
Odborné posouzení obvykle nepracuje jen s tím, zda se člověk poznal v příspěvku nebo získal vysoké skóre v dotazníku. Dívá se také na vývoj, situace, ve kterých se projevy objevují, jejich dopad na běžný život, souběžné obtíže a jiná možná vysvětlení. Podoba posouzení se liší podle věku, konkrétní otázky a zdravotního systému; samotná podobnost s příběhem druhého člověka klinický závěr nenahrazuje.
Diagnóza přitom není vysvědčení o hodnotě, inteligenci ani charakteru. Může otevřít cestu k léčbě, službám, porozumění nebo formální podpoře. Může také zachytit vážné omezení, které by obecná řeč o odlišnosti neměla zjemnit. Pořád však popisuje jen část života konkrétního člověka.
Přijetí a pomoc nejsou protiklady
Neurodiverzitní pohled připomíná, že část obtíží vzniká ve střetu člověka s prostředím. Dítě nemusí mít „špatnou pozornost“ ve všech situacích; může se mu zvlášť těžko pracovat v hluku, při dlouhém neurčitém zadání nebo bez možnosti pohybu. Změna prostředí pak může odstranit bariéru, kterou další snaha samotného dítěte neodstraní.
Neznamená to však, že každou obtíž vytváří pouze okolí. Někteří lidé potřebují hlavně srozumitelnější instrukce nebo klidnější místo, jiní odbornou péči a rozsáhlou každodenní podporu. WHO například zdůrazňuje, že schopnosti a potřeby autistických lidí se výrazně liší a mohou se v čase měnit. Přijímat člověka takového, jaký je, a současně brát vážně jeho postižení či potřebu péče se navzájem nevylučuje.
Stejně opatrně je dobré zacházet s větou o „jinak zapojeném mozku“. Jako metafora může ulevit od představy osobního selhání. Není to však doslovné schéma kabelů, které by zvenčí prozradilo všechny vlastnosti, příčiny a potřeby konkrétního člověka.
Potřebu lze popsat dřív než nálepku
Člověk nemusí čekat na konečné pojmenování, aby mohl říct: „V hluku přestávám rozumět zadání“, „Potřebuji instrukci písemně“ nebo „Po několika hodinách mezi lidmi potřebuji klid“. Takový popis nepředstírá diagnózu. Dává okolí konkrétní informaci, se kterou se dá pracovat.
Ne každá domluva vyžaduje lékařský závěr. Pro některé druhy zdravotní péče, školních opatření, pracovních úprav nebo jiných služeb však může být odborné posouzení či formální doklad potřeba. Přesný postup závisí na situaci; obecné označení samo žádný konkrétní nárok nezaručuje.
Když si tedy člověk klade otázku, zda je neurodivergentní, může pomoci ještě jedna: K čemu odpověď právě potřebuji? K lepšímu porozumění vlastní zkušenosti? Ke konkrétní změně doma či ve škole? Nebo k odbornému posouzení obtíží, které mě dlouhodobě omezují?
Každá z těchto otázek může být důležitá. Jen na ni neodpovídá stejné slovo.
