S kamarádem si už několik týdnů píšeme, že bychom se měli vidět. V práci se pokaždé dostaneme jen k tomu, co je potřeba zařídit. Na kurzu potkáváme někoho sympatického, ale po skončení oba hned odcházíme. V každé z těchto situací může rozhovoru chybět něco jiného.
Místo obecného přání mít hlubší vztahy si můžeme vybrat jednoho člověka, se kterým bychom rádi strávili víc času. Pak stojí za to zjistit, co nám dosud brání: přeplněný kalendář, hluk, ostych oslovit ho znovu, nebo zkušenost, že o osobnější témata nestojí. Podle toho se bude lišit i další krok.
Začněme tím, co chybí
U rozhovoru přerušovaného spěchem může pomoci domluvit si jinou chvíli. U tématu, které se stydíme otevřít před ostatními, spíš soukromí. Zkusme si proto říct co nejpřesněji, co se opakuje:
- Vždycky mluvíme ve chvíli, kdy už jeden z nás musí odejít.
- Vídáme se náhodně a nedokážeme navázat na minulé setkání.
- Po otázce „Jak se máš?“ rychle přecházíme k povinnostem.
- Když jeden začne něco vyprávět, druhý ho přeruší vlastním příběhem.
- Bojím se, že by se moje osobní věc dostala k dalším lidem.
U poslední situace záleží na důvodu té obavy. Jestli už druhý vyzradil něco, co jsme mu řekli v důvěře, tišší kavárna to nespraví. Můžeme mu říct, co nám vadilo, a rozhodnout se, co mu zatím sdělovat nechceme. Klidnější místo pomůže tam, kde nás ruší okolí; důvěra vyžaduje také zkušenost s tím, jak se k nám člověk chová.
Potkávat se znovu a mít co dělat společně
Při opakovaných setkáních nemusíme všechno stihnout napoprvé. Můžeme se vrátit k minulé větě, všimnout si společného zájmu nebo se postupně přidat k hovoru. Při vaření, na procházce či v pěveckém sboru navíc máme společné téma i ve chvíli, kdy se ještě málo známe.
V analýze přátelství dospívajících ze 108 škol se spolu častěji přátelili ti, kteří se účastnili stejné mimoškolní činnosti. Ve dvou dále sledovaných školách společná účast souvisela také se vznikem nových přátelství v dalších osmi měsících. Autoři zohlednili například podobnost žáků a společné přátele; volbu činnosti ale sledovali, sami ji neurčovali.
Podobnou souvislost zachytila studie 235 dětí ve třetí až páté třídě. Během třinácti až čtrnácti týdnů vznikala nová přátelství častěji mezi dětmi, které po změnách zasedacího pořádku seděly blízko sebe. Místa jim přidělovali učitelé, nikoli výzkumníci náhodným rozdělením.
Obě studie se týkají školního prostředí. Pro hledání přátel v dospělosti z nich lze vzít podnět k vyzkoušení: vybrat si dostupnou činnost, která nás zajímá a při které se můžeme opakovaně setkávat se stejnými lidmi. Společný zájem nám dá důvod přijít i tehdy, když nové přátelství hned nevznikne.
Lepší otázka nechává volbu
Na otázku „Jak se máš?“ někdy ze zvyku odpovíme „Dobře“. Konkrétnější otázka může usnadnit začátek vyprávění, zvlášť když navazuje na něco, co druhý už sám zmínil:
- „Minule jsi říkal, že tě čeká změna. Jak to dopadlo?“
- „Co tě teď na tom kurzu nejvíc baví?“
- „Jestli o tom chceš mluvit, co ti tenhle týden dalo nejvíc zabrat?“
Záleží také na chvíli a na tom, jak dobře se známe. Člověku, který přišel odpočívat, může být příjemnější bavit se o filmu než rozebírat náročný týden. Stručnou odpověď můžeme přijmout a nechat ho, ať si sám zvolí, zda chce pokračovat.
Co uděláme s odpovědí
Když druhý začne vyprávět, zkusme chvíli zůstat u toho, co říká. Můžeme se doptat na nejasnou část nebo si ověřit, jestli jsme mu rozuměli: „Takže tě nejvíc mrzelo, že ti to neřekl předem?“ Pokud začne popisovat problém, pomůže i otázka: „Chceš slyšet, co mě napadá, nebo si o tom potřebuješ hlavně promluvit?“
Výzkum prožívání spojení během rozhovorů rozlišil čtyři související složky: pocit, že nám druhý rozumí a bere nás vážně, vlastní zájem o rozhovor, pocity během hovoru a dojem, že s druhým něco vnímáme podobně. Účastníci hodnotili konkrétní rozhovory zpětně; výsledkem je škála pro měření této zkušenosti.
V běžném hovoru můžeme dát najevo, že se snažíme porozumět, i když máme jiný názor: „Já jsem to zažil jinak. Co tě vede k tomu, že to vidíš takhle?“ Když se z otázky stane výslech nebo z rozdílu v názorech zesměšňování, můžeme rozhovor přerušit. Pozornost má být vzájemná; patří do něj také naše zkušenost.
S kým chceme mluvit o čem
Jeden člověk nemusí být partnerem pro všechna témata. S někým sdílíme humor, s někým tvoření, s někým obavy. Příjemnou známost můžeme mít rádi i tehdy, když spolu zůstáváme u společného koníčku.
Pro začátek tedy můžeme navrhnout konkrétní procházku, po příštím kurzu chvíli zůstat nebo se při setkání vrátit k tomu, co nám druhý minule vyprávěl. Potom si všimnout, zda se nám oběma mluvilo dobře a jestli chceme navázat. Pokud druhý pozvání opakovaně odmítá a o další kontakt nejeví zájem, můžeme svou pozornost věnovat jiným vztahům.
