Zmenšování sebe nemusí vypadat jako úplné mlčení. Může se vejít do slov „promiň, že otravuju“ před obyčejnou otázkou. Do zprávy, kterou člověk pětkrát přepíše, aby nezabrala moc místa. Do radosti, kterou rychle ztlumí, protože si všiml cizího výrazu.
Jednotlivě mohou být podobné kroky zdvořilé, chytré nebo ochranné. Více napoví, jak často se opakují a za jakých okolností. Má člověk skutečnou možnost zvolit jinak? Dělá ústupek kvůli konkrétní situaci, nebo už předem předpokládá, že jeho potřeba, hlas či nadšení budou problém téměř všude?
Omluva může přijít dřív než samotná prosba
„Promiň, že píšu.“ „Je to asi hloupost.“ „Nemusíš odpovídat.“ Takové věty mohou být běžnou ohleduplností. Někdy ale fungují jako předběžná platba za právo vůbec něco chtít. Člověk se snaží snížit význam prosby dřív, než druhý rozhodne, zda ji může splnit.
Podobně se může ztrácet nesouhlas. Místo „tohle mi nevyhovuje“ přijde dlouhé vysvětlení, proč člověk možná všechno pochopil špatně, nechce nikoho obtěžovat a vlastně na odpovědi netrvá. Obsah zůstane ukrytý pod tolika pojistkami, že jej druhý ani nemusí zachytit.
Rozdíl je v možnosti volby: vybírá si člověk tón podle situace, nebo už bez omluvného či zlehčujícího úvodu nedokáže vyslovit ani běžnou potřebu?
Mizet může také radost a iniciativa
Zmenšování se často spojuje se skrýváním smutku nebo vzteku. Stejně nenápadně se ale může týkat nadšení. Člověk zkrátí vyprávění o něčem, co ho těší, přestane se hlásit, neukáže vlastní práci nebo raději nenavrhne společný plán. Ne proto, že o to nestojí, ale protože nechce znovu slyšet, že je moc hlasitý, snaživý nebo intenzivní.
Souvislost mezi projevením emoce a přítomností druhých zkoumala studie 179 dospívajících ve věku 12 až 15 let. Po dobu 14 dnů v telefonu zaznamenávali své poslední nepříjemné emoční zážitky a mimo jiné odpovídali, zda předstírali, že nejsou rozrušení. Skrývání uváděli častěji mezi vrstevníky než s rodiči. Výsledek se tedy týká skrývání nepříjemných emocí podle sociální situace; skrývání radosti tento výzkum nezjišťoval.
Přizpůsobit projev přítomným lidem může být ohleduplné. Veřejná prezentace, návštěva nemocného člověka a večer s blízkým kamarádem mají různá pravidla. Při častém skrývání emocí je podstatné, zda někde existuje prostor, v němž člověk nemusí své projevy hlídat téměř nepřetržitě.
Kontrola vlastního projevu může pokračovat i po rozhovoru
Někdy zmenšování nekončí okamžikem, kdy člověk zmlkne. Po setkání znovu prochází každou větu, kontroluje hlasitost, délku zprávy nebo výraz druhých. Místo krátkého ohlédnutí tráví hodiny hodnocením, zda nebyl moc vidět.
Jindy se kontrola objeví už předem. Člověk si připraví několik verzí otázky, vybere tu nejméně náročnou a nakonec ji nepošle. Potřeba pak nezmizí, ale druhý o ní neví a nemůže na ni odpovědět. Okolí navíc nemusí vědět, že pod zdánlivou nenáročností zůstává nevyřčené přání, nesouhlas nebo únava.
Výzkum sebeumlčování v partnerských vztazích sleduje potlačování vlastního vyjádření kvůli obavě z konfliktu nebo ztráty vztahu. Ve studii, do níž vstoupilo 209 párů ve věku 14 až 21 let, souviselo vyšší sebeumlčování s nárůstem depresivních příznaků při přibližně ročním sledování i po zohlednění výchozích potíží. Autoři pracovali se sebevýpověďmi lidí v partnerských vztazích a zkoumali také jejich sexuální život. Zjištěná souvislost sama neprokazuje, že sebeumlčování způsobilo zhoršení.
Co se děje před projevem, během něj a potom
Místo otázky „zmenšuji se?“ lze sledovat tři části situace. Co se stalo před projevem: objevil se strach, známý výraz nebo vzpomínka? Co člověk udělal během něj: omluvil se předem, skryl potřebu, změnil téma? Co přišlo potom: úleva, vyčerpání, stud, bezpečí, nebo pocit, že z rozhovoru zmizel?
Porovnání několika situací může ukázat, že ztišení bylo rozumnou ochranou v nepříjemné skupině. Jindy si člověk všimne, že stejný postup používá i ve vztahu, kde by mohl bezpečně zkusit něco jiného. O tom, co chce změnit, se pak může rozhodovat podle konkrétní zkušenosti.
Návrat nemusí začít velkým gestem
Regulovat vlastní projev neznamená popřít sebe. V dostatečně bezpečném prostředí může malý krok znamenat vyslovit jednu prosbu bez předběžné omluvy, nepřidat k názoru větu „ale asi je to hloupost“, nechat radost chvíli viditelnou nebo si alespoň pro sebe přiznat, co člověk původně chtěl říct.
Výsledek nemusí být vždy přijetí. Druhý může odmítnout prosbu, potřebovat ticho nebo s názorem nesouhlasit. Rozdíl je v tom, zda odmítá konkrétní věc, nebo zda se člověk znovu dozví, že už samotná jeho přítomnost je příliš. Když okolí projev opakovaně shazuje, má smysl hledat podporu i u někoho, před kým člověk může svou potřebu bezpečně vyslovit.
