Zpráva zůstane několik hodin bez odpovědi. Učitel se při otázce zamračí. Kamarádi se na chvíli odmlčí. Samy o sobě jsou to nejasné okamžiky. Člověku, který už mnohokrát slyšel, že je příliš náročný, citlivý nebo hlasitý, však mohou připadat jako známý začátek dalšího odmítnutí.
Předvídání pomáhá připravit se na svět. Když ale očekávání vychází z bolestivých zkušeností, může začít doplňovat význam dřív, než je k dispozici dost informací. Minulý výsměch se mohl skutečně stát. Neodpovězená dnešní zpráva však zatím říká jen to, že odpověď nepřišla. Vzpomínka a očekávání mohou pomoci vysvětlit obavu, ale důvod dnešního mlčení teprve potřebujeme zjistit.
Očekávání doplňuje nejasná místa
Když člověk očekává shazování, pozornost se může soustředit na náznaky, které by je mohly potvrdit. Krátká odpověď zní chladněji. Únava druhého vypadá jako nezájem. Neutrální otázka může působit jako výčitka. Informace, které do očekávání nezapadají, pak může snáze přehlédnout.
Výzkum používá pojem citlivost na odmítnutí pro sklon odmítnutí úzkostně nebo obranně očekávat, snadněji je v nejasné situaci vnímat a silněji na ně reagovat. Jde o výzkumné označení určitého způsobu očekávání a zpracování sociálních situací, nikoli o diagnózu.
Dlouhodobá studie vycházející ze souboru 184 dospívajících sledovala období přibližně od 16 do 18 let. Vyšší citlivost na odmítnutí předpovídala relativní nárůst úzkostných a depresivních příznaků a zhoršení sociálního fungování podle hodnocení blízkých vrstevníků. Úzkostné a depresivní příznaky zároveň předpovídaly pozdější zvýšení citlivosti na odmítnutí. Jde o vztahy zjištěné pozorováním v čase, nikoli o důkaz příčiny; ne všichni účastníci se zúčastnili každé vlny.
Očekávání může změnit i vlastní jednání
Strach z odmítnutí se nemusí projevit jen stažením. Někdo raději nic neřekne, aby neriskoval další výsměch. Jiný začne rychle vysvětlovat, posílat další zprávy nebo žádat ujištění. Další reaguje podrážděně už na náznak nesouhlasu, protože se snaží odmítnutí předejít nebo nad ním získat kontrolu.
V prostředí, kde přichází výsměch či odmítání, mohou být takové reakce pokusem ochránit se. V novém vztahu však někdy vytvoří další nejasnost. Druhý člověk neví, proč přichází stažení, naléhání nebo obrana, a reaguje odstupem. Odstup pak vypadá jako potvrzení původního očekávání. Očekávání, vlastní jednání a odpověď druhého se tak mohou vzájemně ovlivňovat. Každý přitom odpovídá za to, jak s druhým zachází. Jednu z možných podob stažení rozvíjí článek Jak se člověk nenápadně zmenšuje, aby nebyl „moc“.
Ve studii 294 mladých lidí při přechodu z osmého do devátého ročníku souviselo vrstevnické odmítání s pozdější citlivostí na odmítnutí hlavně u těch, kteří přikládali velký význam popularitě a tomu, aby měli hodně přátel. Právě těmito dvěma otázkami autoři měřili hodnotu přisuzovanou vztahům. Citlivost na odmítnutí ale zjišťovali až v devátém ročníku, takže studie neukazuje, zda se od předchozího roku zvýšila.
Pomáhá oddělit tři časové roviny
První rovina je minulost: co se opakovalo a od koho? Druhá je předpověď: čeho se teď bojím, že nastane? Třetí je současnost: co druhý člověk skutečně udělal nebo řekl? Věta „zase se mi vysmějí“ patří do předpovědi. Zda se naplní, ukáže teprve jejich reakce.
Pokud se posměch vracel, další podobná situace může vyvolat obavu. Je užitečné všimnout si i rozdílů: jde o stejného člověka, stejné prostředí a podobné jednání? Nebo zatím známe jen prodlevu v odpovědi od někoho jiného?
Pomoci může stručné porovnání předpovědi a průběhu: „Předpovídal jsem, že se mi vysměje. Řekl, že teď nemá čas, a navrhl zítřek.“ Jindy záznam ukáže opak: „Po otázce následoval výsměch a téma se znovu obrátilo proti mně.“ V prvním případě přibyla informace o nedostatku času a zájmu o další kontakt, ve druhém další konkrétní zkušenost s výsměchem.
Začít lze jednou otázkou
V dostatečně bezpečném vztahu není nutné začít nejcitlivější věcí. Lze položit jednu otázku, projevit mírný nesouhlas, požádat o čas nebo sdílet menší radost a sledovat, co následuje. Přichází zvědavost, domluva a respekt k odpovědi? Nebo zesměšnění, nátlak a trest?
Takové zkoušení není povinnost. V prostředí, kde má druhý člověk moc rozhodovat o bezpečí, bydlení, škole, práci nebo přístupu k podpoře, může být otevřenost příliš riskantní. Ověřovat vztah neznamená vystavit se znovu něčemu, co už člověk oprávněně vyhodnotil jako nebezpečné.
Nová zkušenost nepřepíše starou přes noc
I respektující reakce může zpočátku působit podezřele. Člověk čeká, kdy se přijetí obrátí, nebo po každém projevu znovu prochází, zda nebyl příliš. Jedna dobrá odpověď nemusí stačit. Důvěryhodnější je opakovaná zkušenost, že nesouhlas nevede k ponížení, chyba se dá opravit a otázka není potrestána.
Když obava příště přijde, lze se vrátit k rozdílu mezi tím, co se dělo dřív, a tím, co víme teď. Někdy další reakce nabídne důvod k větší důvěře. Jindy potvrdí, že je potřeba odstup nebo podpora od někoho jiného.
