Dospělý si vyhledá neznámé slovo, přečte si definici a má pocit, že už rozumí. Jenže dítě nad stejnou zprávou vidí něco jiného. Zná člověka, který ji poslal, ví o včerejší hádce a všimlo si, kdo na ni reagoval. Význam slova je jen část toho, co si mezi sebou sdělili.
Jedno „jasně“ může znít různě
Na prosbu „pošleš mi úkol?“ přijde odpověď „jasně“. Může to být ochotný souhlas. Pokud ale kamarád před chvílí vyčetl druhému, že se ozývá jen kvůli škole, může v ní adresát slyšet ironii. Z textu jedné zprávy se o předchozí výčitce nedozvíme.
Podobně záleží na tom, kdo viděl obrázek nebo reakci. Dva přátelé se mohou bavit narážkou, jejíž příběh znají jen oni. Ve třídním chatu už ji může někdo pochopit jinak. Když tedy dítě vysvětluje, proč je zpráva zranila, potřebujeme znát také vztahy a předchozí dění.
Slovník nebo vyhledávač nám může nabídnout obvyklý význam emoji, zkratky či memu. U konkrétního použití se pak můžeme doptat: „Používáte to takhle běžně?“ „Co tomu předcházelo?“ Odpověď dítěte nám pomůže doplnit souvislosti, které v samotném symbolu nejsou vidět.
Ptejme se na to, s čím dítě přišlo
Zájem se snadno rozroste v proud otázek. Co je to za tvůrce? Proč se mu smějí? Odkud je ten obrázek? Dítě přitom možná přišlo říct, že je kamarád vyřadil ze skupiny. Zatímco pátráme po původu memu, jeho sdělení zůstává stranou.
Můžeme vysvětlit, proč se ptáme: „Nevím, co tahle reakce znamená. Chci pochopit, co tě na ní naštvalo.“ Pak počkejme na odpověď. Jestli se ukáže, že jde o známou narážku, jejíž přesný původ pro událost nic nemění, můžeme se vrátit k tomu, co dítě potřebuje.
Příručka Rady Evropy o digitálním občanství zahrnuje do potřebných znalostí, dovedností, postojů a hodnot také komunikaci, respekt k druhým a porozumění právům. V rozhovoru s dítětem proto dává smysl zajímat se i o to, jak se k sobě lidé chovají a kdo může rozhodovat o sdílení jejich soukromých zpráv či fotografií.
Co se stalo poté, co zaznělo „to byl vtip“
Někdo může chtít pobavit kamaráda a přitom se ho dotknout. Jiný se za vtip schová, když nechce řešit, že mu ubližuje. Při posuzování konkrétní situace nám pomůže zjistit, jak spolu oba běžně mluví a co následovalo.
Mohl se adresát bezpečně ohradit? Pokud řekl, že mu to vadí, přestal druhý, omluvil se, nebo obrázek poslal ještě dál? Šlo o vzájemné škádlení, nebo se skupina opakovaně baví na účet jednoho člověka? Takové otázky mohou odhalit podstatnější rozdíl než dlouhá debata o tom, zda byl obrázek sám o sobě vtipný.
Záměr a dopad se mohou rozejít. „Chtěl jsem tě rozesmát“ může být upřímné vysvětlení. Odpověď „mě to ponížilo před ostatními“ zase říká, co je potřeba napravit. Při rozhovoru můžeme dát prostor oběma sdělením a pak se domluvit, co se má změnit.
Mluvme po svém a nechme se opravit
Použít dětský slang může být příjemná společná hra. Pokud ale význam jen odhadujeme, snadno přidáme další nedorozumění. Vlastními slovy můžeme ověřit, co jsme pochopili: „Rozumím tomu tak, že tě tou reakcí shodil před ostatními. Je to tak?“
Dítě může odpovědět: „Ne, tohle děláme normálně. Vadí mi, že to poslal i jim.“ Právě taková oprava nám ukáže, kde potíž skutečně je. Místo zákazu určitého výrazu se pak můžeme věnovat tomu, proč se soukromá věc dostala k dalším lidem.
S novým publikem se může změnit i význam
Představme si fotografii, které se dva kamarádi smějí společně. Jeden ji později pošle do větší skupiny. Druhý se ohradí, protože před těmito lidmi by ji sám neukázal. To, že se jí před chvílí smál, nám tedy ještě neřekne, jak prožívá její další šíření.
Výrazům a narážkám dávají význam lidé, kteří je používají. Širší souvislosti vysvětluje článek o tom, proč má každá generace svůj slang. Při konkrétním rozhovoru se ale můžeme vrátit k tomu, co máme před sebou: kdo co napsal, co dítě ví z předchozího dění a čím si zatím není jisté.
Někdy nám k porozumění chybí právě ta věta, kterou dítě považovalo za samozřejmou. Dejme mu příležitost ji doplnit.
