Stačí jedno slovo u rodinného stolu. Jeden člověk přesně ví, co znamená a proč je v danou chvíli vtipné. Druhý slovo slyší také, a přesto má pocit, že mu unikla polovina rozhovoru.
Generace nemluví jedním hlasem
Říkáme „slang mladých“, „mluva mileniálů“ nebo „slova generace Z“, protože je to jednoduché. Ve skutečnosti však žádná generace nedostane při narození společný slovník. Jinak mluví spolužáci v jedné třídě, hráči konkrétní hry, fanoušci určité hudby, lidé z jednoho regionu nebo účastníci malé online komunity. Stejně staří lidé se proto mohou ve slangu lišit víc než rodič a dítě, kteří sdílejí zájmy a prostředí.
Také hranice pojmenovaných generací nejsou ostré přírodní předěly. I Pew Research Center při práci s generačními kategoriemi upozorňuje, že nejde o přesnou vědu a že rozdíly uvnitř jedné generace mohou být stejně důležité jako rozdíly mezi generacemi.
Přesto na představě generačního slangu něco je. Lidé podobného věku častěji procházejí ve stejnou dobu podobnými prostředími, sledují podobná média a potkávají stejné technologické novinky. Právě z mnoha menších skupin se pak některé výrazy rozšíří tak daleko, že začnou znít jako jazyk celé doby.
Slovem můžeme ukázat, kam patříme
Nové slovo může pojmenovat novou zkušenost, ale také dát známé věci vtipnější nebo stručnější název. Slang využívá přejímání z jiných jazyků, zkracování i změny významu. Nový encyklopedický slovník češtiny uvádí například studentské „tříďas“ nebo vodáckou „chlupatou vodu“, tedy hladinu čeřenou větrem.
Způsob řeči zároveň ukazuje, ke komu se hlásíme. Jazykovědci Jaroslav Hubáček a Marie Krčmová ve zmíněném hesle vysvětlují, že skupinové výrazivo plní komunikační potřeby i funkci příslušnosti k prostředí. Když začneme rozumět slovům spoluhráčů nebo kolegů, snáze se zapojíme do jejich rozhovorů. Postupně poznáme i to, kdy se který výraz hodí.
Když dva lidé sdílejí význam slova i příběh, který se za ním skrývá, stačí jim krátká narážka. Slang jejich komunikaci zrychluje a vytváří pocit „my víme“. Stejná vlastnost ovšem zároveň kreslí hranici. Kdo narážku nezná, zůstane na okamžik venku. Někdy je to vedlejší účinek, jindy právě smysl.
Proč je jazykové hledání tak výrazné v dospívání
V dospívání nabývá na významu přijetí mezi vrstevníky. Způsob řeči může pomoci vyjádřit, s kým držíme a od koho se chceme odlišit. Někdy stačí slovo převzaté od kamarádů, jindy výslovnost nebo tón, které se v partě postupně stanou obvyklými.
Jazykovědkyně Penelope Eckert popisuje svůj výzkum škol na předměstí Detroitu z let 1980 až 1982. Zabývala se samohláskami a jejich výslovností ve vztahu ke školním skupinám. Rozdíly souvisely s příslušností ke skupině i s tím, co její členové společně dělali. Výzkum výslovnosti tak ukazuje širší souvislost: při zkoumání řeči dospívajících potřebujeme znát jejich vztahy a prostředí, nejen věk.
Slang může sloužit k odlišení od dospělých, ale také ke společnému vtipkování nebo běžné domluvě. Jeho uživatel nemusí promýšlet, koho tím vyloučí. Prostě mluví tak, jak je zvyklý mezi svými. Vlastní neformální slovník ostatně najdeme i v pracovních kolektivech, sportovních týmech a rodinách.
Co zestárne s námi a co po cestě odložíme
Když mladší lidé používají nějaký výraz častěji než starší, mohou za tím být různé děje. Jednou možností je šíření jazykové novinky, kterou si lidé ponesou dál životem. Jinou je způsob řeči spojený s určitou životní etapou: mladí některý prostředek používají často, v dospělosti méně a další ročníky mohou podobný vzorec zopakovat.
Toto rozlišení vysvětluje Walt Wolfram v kapitole o dějinách americké angličtiny. Dlouhodobá sledování ukazují, že se některé rysy řeči během života mění a jiné zůstávají stabilnější. Z pouhého porovnání dnešních mladších a starších lidí proto nepoznáme, co budou mladší používat za třicet let.
Zajímavý český příklad nabízí slovo „vychytávka“. Josef Šimandl o něm v roce 2003 v časopise Naše řeč psal jako o výrazu mladé generace, který přebírají autoři reklamních textů a článků o hudbě či technických novinkách. Zachytil tak cestu ze skupinové mluvy k širšímu publiku. U slov, která se rozšíří mimo původní okruh, pak může slábnout jejich schopnost označovat právě „naše lidi“.
Jak se slova šíří mezi online skupinami
Na internetu může výraz přeskočit ze skupinového chatu do videí, komentářů a běžné řeči. Nešíří se však jako hotový balíček se slovníkovou definicí. Cestou se mění, získává ironický význam, odpoutává se od původní narážky nebo začne v jiné komunitě znamenat něco trochu jiného.
Studie zveřejněná v roce 2014 analyzovala 107 milionů převážně anglických zpráv na Twitteru z let 2009 až 2012. Autoři sledovali změny četnosti slov ve dvou stech amerických metropolitních oblastech. Souvislosti v jejich šíření odpovídaly jak zeměpisné blízkosti, tak podobnému složení obyvatelstva. Objevovaly se i mezi vzdálenými městy. Výsledek ukázal přetrvávající rozdíly mezi prostředími, nikoli směřování k jedinému společnému internetovému nářečí.
To, co považujeme za generační rozdíl, může souviset hlavně s používanými platformami a zájmy. Jiný slovník může znát člověk uvnitř fanouškovské komunity a jiný jeho stejně starý soused, jehož online prostředí se s tímto světem téměř nepřekrývá. To, co zvenčí vypadá jako „jazyk mladých“, může být ve skutečnosti několik rychle se měnících jazykových světů.
Někdy nerozumíme slovu, jindy celé situaci
Nejjednodušší neporozumění je slovníkové: neznáme výraz. To se dá napravit vysvětlením. Složitější je situace, kdy známe základní význam, ale nepoznáme nadsázku, obdiv, výsměch nebo odkaz na společný vtip. Doslovný překlad pak nestačí, protože podstatná informace neleží ve slově samotném, ale v tom, kdo ho říká, komu a co jeho použití předcházelo.
Ještě další vrstvu přidává hodnocení. Starší člověk může nový způsob řeči slyšet jako líný, chudý nebo zbytečně cizí. Mladší může formální vyjadřování vnímat jako strnulé, povýšené nebo odtržené od života. V tu chvíli už spolu lidé nebojují o význam jednoho výrazu. Brání představu o tom, jak má správná, chytrá nebo důvěryhodná řeč znít.
K neporozumění může přispět i obava zeptat se. Člověk nechce vypadat nepatřičně, a tak předstírá, že narážce rozumí, nebo ji rovnou odmítne. Posměšná reakce pak ztíží další otázku. Podobný odstup může vzniknout mezi rodičem a dítětem i mezi dvěma vrstevníky z různých skupin.
Když se změní posluchač, mění se i řeč
Stejný student může napsat kamarádovi „Pošli mi ten matikářův test“ a v e-mailu učiteli požádat o zadání písemné práce. V první situaci sdílí kontext a neformální pojmenování, ve druhé potřebuje přesnou a zdvořilou žádost. Rozdíl sám o sobě nic neříká o tom, kolik slov zná. Ukazuje, zda umí zvolit prostředky pro konkrétního adresáta.
Právě schopnost způsob řeči měnit je užitečná ve škole i později v práci. Pokud si spolužáci v poznámkách zkracují názvy předmětů, mohou si rozumět výborně. Ve společném návodu pro novou třídu už stejné zkratky potřebují vysvětlení. Při hodnocení textu má proto smysl ptát se, komu je určen a zda mu tento člověk porozumí.
Rozumět neznamená napodobovat
Dospělý se může naučit význam nového slova a dál mluvit po svém. Když výraz přidá do každé druhé věty, přestože nezná obvyklé použití, může místo blízkosti vyvolat rozpaky. Podstatnější je rozumět tomu, co druhý člověk sděluje.
Užitečnější bývá zeptat se bez posměchu, co výraz v dané situaci znamená. Nejen „jak se to přeloží“, ale také „je to pochvala, ironie, nebo narážka?“ Stejně tak může starší člověk nabídnout slovo ze svého mládí a zjistit, zda opravdu označovalo něco jiného, nebo jen podobnou zkušenost v jiném obalu.
Širší souvislosti toho, proč se lidé různého věku někdy míjejí i mimo jazyk, rozebírá článek Každá generace vyrůstá v jiném světě. Proč se pak míjíme?.
Skupina si může ponechat své narážky a zároveň vysvětlit, co potřebuje sdělit ostatním. Rodič nemusí znát všechna slova z chatu svého dítěte, aby se zajímal o jeho kamarády nebo zážitky. Rozhovoru pomůže, když neznámý výraz přijmeme jako důvod k otázce a necháme druhého odpovědět.
