Výtah jede za dvacet vteřin. Autobus za čtyři minuty. Kamarád se v kavárně omluví a na chvíli odejde. Ruka už mezitím sahá do kapsy. Telefon se nerozsvítí proto, že bychom něco naléhavě potřebovali. Rozsvítí se, protože vznikla mezera.
Takové mezery lidé vyplňovali dávno před chytrými telefony. Člověk se díval z okna, četl noviny, zapálil si cigaretu, prohlížel časopisy v čekárně, bubnoval prsty do stolu nebo se prostě nudil. Telefon však spojil zprávy, práci, hry, hudbu, video, nakupování i kontakt s lidmi do jediného předmětu, který nosíme stále u sebe. Pro téměř každou volnou chvíli v něm máme něco připraveného.
Ušetří to hledání i přípravu. Další podnět ale může přijít dřív, než rozpoznáme, zda jsme unavení, osamělí, neklidní nebo zaměstnaní úkolem, v němž nevidíme smysl. Právě těch několik vteřin nejistoty bývá nepříjemných: chceme změnu, ale ještě nevíme jakou. Telefon nabízí okamžitou odpověď, která se nemusí potkat s tím, co potřebujeme.
Chceme se do něčeho zabrat, ale nejde to
V běžné řeči říkáme „nudím se“ téměř pokaždé, když se nic zajímavého neděje. Psychologický popis je přesnější. Výzkumníci John Eastwood a jeho kolegové shrnuli nudu jako nepříjemnou zkušenost, při níž se člověk chce zapojit do uspokojivé činnosti, ale nedaří se mu to.
Podstatné není jen to, že kolem nás chybí zábava. Člověk může sedět v prázdné čekárně a být klidný, protože odpočívá, přemýšlí nebo pozoruje okolí. Může být také obklopen hudbou, videi, zprávami a lidmi, a přesto se nudit. Podněty existují, ale žádný se nepodaří proměnit v činnost, která by držela pozornost a měla pro něj v tu chvíli nějakou hodnotu.
Model významu a pozornosti psychologů Erin Westgateové a Timothyho Wilsona rozlišuje dvě základní cesty k nudě. První vede přes pozornost: nároky činnosti se míjejí s našimi možnostmi. Úkol může být příliš jednoduchý, ale také tak náročný, že se do něj nedokážeme zapojit. Druhá vede přes význam: činnost sice zvládáme, ale nevidíme důvod, proč ji dělat. Obě cesty se mohou spojit.
Proto se může nudit žák, který už dávno pochopil látku, i žák, který se v ní ztratil. Zaměstnanec bez práce i zaměstnanec zavalený úkoly, v nichž nevidí smysl. Člověk u jednoho pomalého filmu i člověk, který za deset minut přepnul dvacet videí. Slovo je stejné, příčina nikoli.
Ne každé „nic se mi nechce“ znamená nudu
Nuda se snadno plete s jinými stavy, protože všechny mohou skončit stejným obrazem: člověk sedí, nic nezačne a sahá po telefonu. Jenže podobný povrch ještě neznamená stejnou potřebu.
| Stav | Co může být v popředí | Co obvykle nepomůže vyřešit příčinu |
|---|---|---|
| Nuda | touha zapojit se, ale chybí vhodná činnost, pozornost nebo smysl | jen přidávat další nahodilé podněty |
| Odpočinek | dobrovolné snížení nároků a obnova kapacity | proměnit každou pauzu v úkol nebo výkon |
| Únava | nedostatek tělesné či duševní energie | vyčítat si, že neumíme být produktivní ani ve volnu |
| Osamělost | potřeba vztahu, blízkosti nebo sdílení | zaměnit libovolné publikum za skutečný kontakt |
| Apatie či ztráta zájmu | oslabená motivace nebo schopnost prožívat potěšení i u dříve důležitých věcí | přikázat si „nějak se zabavit“ a tím vše uzavřít |
Tyto stavy se mohou překrývat. Po vyčerpávajícím dni nemusí člověk najít nic, co by ho zaujalo, protože už nemá sílu se zapojit. U dlouhodobé ztráty zájmu, výrazné únavy nebo neschopnosti prožívat potěšení je potřeba všímat si také spánku, zdraví a každodenního fungování. Podrobněji se k tomu vracíme v navazujícím článku o ztrátě radosti.
Také odpočinek a nuda nejsou synonyma. Odpočívat lze při hudbě, procházce, rozhovoru i pohledu z okna. Nudit se lze při práci, na večírku i během rychlého feedu. Jak jsme rozebírali v článku Digitální únava: proč jsme po volnu na telefonu pořád vyčerpaní, změnit obsah ještě nemusí znamenat změnit stav.
Někdy dáme přednost námaze před nečinností
Člověk se může nudit a současně chtít něco dělat. Pokud mu nabídneme pouze nenáročnou činnost, ještě jsme mu nemuseli nabídnout něco přitažlivého. Někdy pozornost lépe zaměstná úkol, který vyžaduje přemýšlení.
Ve dvanácti studiích s celkem 1 225 účastníky si lidé opakovaně vybírali mezi duševně náročným úkolem a nečinností. V souhrnu se úsilí systematicky nevyhýbali, když alternativou bylo nedělat nic. V některých pokusech náročnější možnost i upřednostnili. Většina studií proběhla online a výsledek se měnil s podobou úkolu i během jeho opakování. Ukazuje však, proč snadná činnost nemusí být vždy nejlákavější volbou.
Digitální svět nezměnil tuto základní potřebu. Změnil však, kolik úsilí stojí na nudu odpovědět. Dříve bylo nutné činnost najít, připravit nebo si ji alespoň přinést s sebou. Dnes stačí pohyb palce a nabídka nemá konec. Mezi nepříjemným pocitem a jeho dočasným přerušením téměř zmizela překážka, která nám dříve dávala čas se rozhodnout.
Článek Když pohodlí začne rozhodovat za nás sleduje, jak snadno dostupná cesta ovlivňuje volbu. Při čekání může mít telefon podobný náskok: je po ruce dřív než kniha, procházka, rozhovor i vlastní pojmenování problému.
Sáhnutí po telefonu může spustit také zvyk, upozornění, obava, že nám něco uteče, nebo skutečná povinnost reagovat. Rozdíl mezi vnějším vyrušením a vnitřním očekáváním rozebírá článek Notifikace a FOMO: proč nás ruší i tichý telefon. Nuda se mezi těmito důvody snadno ztratí, protože navenek mohou všechny vypadat stejně.
Telefon může čekání opravdu zlepšit
Čekání lze využít k domluvě s blízkým, poslechu hudby, čtení, vyřízení drobnosti, nalezení cesty nebo ke hře, která člověka skutečně baví. Pro někoho může být digitální kontakt důležitou protiváhou samoty, omezené mobility či prostředí, v němž nemá bezpečné lidi nablízku.
Ve studii 437 dospívajících z kanadských škol si účastníci představovali samotu v pokoji, prohlížení obsahu, psaní zpráv a videohovor. S větší mírou virtuálního kontaktu očekávali méně osamělosti, nudy a smutku a větší pocit spojení s druhými. Odpovědi se lišily i podle toho, zda člověk samotu vyhledával, nebo byl spíše plachý. Výzkum zachycuje představy o těchto situacích; účastníci je během měření skutečně neprožívali.
Rozhodující proto není prostá přítomnost telefonu. Rozdíl je mezi tím, když si člověk zvolí konkrétní činnost, a když bez cíle přechází mezi nabídkami v naději, že další už konečně zabere. První použití může mezeru naplnit. Druhé ji může jen rozdrobit.
Paradox nekonečného přepínání
Když nás video přestane bavit, přepneme. Když další nezačne dost rychle, posuneme se. Přeskočíme úvod, posuneme záznam o kus dál a při krátké nejistotě se vrátíme do nabídky. Každý krok působí logicky: odstraňujeme nudný obsah a hledáme lepší.
Výzkumný program sedmi studií s 1 223 účastníky však ukázal paradox digitálního přepínání. Lidé očekávali, že možnost mezi videi přeskakovat nebo je posouvat nudu sníží. V pokusech s vysokoškoláky ale při přeskakování uváděli více nudy a méně zaujetí, uspokojení a smyslu než při souvislém sledování. U čtení článků a věkově pestřejších vzorků byly výsledky méně jednoznačné a záleželo také na pořadí podmínek.
Jedním z možných vysvětlení je ztráta souvislosti. Příběh nebo výklad nás někdy vtáhne až po chvíli, kdy se seznámíme s postavami nebo pochopíme otázku. Při každém přepnutí tento začátek opouštíme. Časem se tak můžeme nudit u samotného hledání, přestože obsah stále měníme.
Do hledání může vstoupit i představa ideálního dalšího příspěvku. Ten by mohl být vtipnější, užitečnější nebo lépe odpovídat náladě. Když máme nabídku stále před očima, snadno porovnáváme skutečný obsah s příslibem něčeho, co jsme ještě neviděli.
Vzniká sled drobných úkonů: nepohodlí, pohyb palce, nový obraz, pokles zájmu a další pohyb. Člověk má stále co dělat, ale máloco ho zaujme na delší chvíli.
Na otázku, proč se stejný pohyb opakuje i ve chvíli, kdy zábava už téměř nepřináší radost, navazuje článek Když už ani zábava nebaví. Co samotný dopamin nevysvětlí.
Více podnětů nemusí znamenat více zaujetí
Malý experiment se čtyřiceti vysokoškoláky porovnal čtyři způsoby, jak strávit půl hodiny: tiché sezení, chůzi na pásu, samostatně zvolenou školní práci a používání sociálních sítí na telefonu. Nuda vzrostla při tichém sezení i během používání telefonu, zatímco při zvolené školní práci klesla.
Účastníci absolvovali všechny čtyři podmínky v náhodném pořadí během různých dnů, pokaždé ve stejné místnosti. Nudu hodnotili před činností, v její polovině a na konci. Výsledek se tedy týká krátké, přesně vymezené situace. Autoři jej vykládají pomocí přiměřené náročnosti a hodnoty činnosti; tyto dvě příčiny však pokus samostatně neodděloval.
To odpovídá zkušenosti, že nudu někdy nezažene zábavnější obsah, ale hlubší zapojení. Uvařit jídlo, spravit věc, naučit se několik taktů, vyřešit problém, napsat zprávu konkrétnímu člověku nebo dokončit kapitolu může být náročnější než další přejetí obrazovky. Právě náročnost ale může pozornosti dát místo, kde se zachytí.
Náročnost je ovšem potřeba přizpůsobit vlastní energii. Příliš těžký úkol může nudu vyvolat, protože do něj nedokážeme proniknout. Po vyčerpávajícím dni může lépe odpovídat našim možnostem známá hudba nebo krátká procházka. Hodnota takové chvíle spočívá už v tom, že nám přinese oddech.
O samotě s vlastními myšlenkami
Známý výzkum z roku 2014 zkoumal, jak si lidé užijí několik minut o samotě se svými myšlenkami. V jednom pokusu dostali výslovný úkol zabavit se přemýšlením a možnost zopakovat mírný elektrický podnět, který si předem vyzkoušeli. Během patnáctiminutového sezení tuto možnost část účastníků využila, včetně některých, kteří předtím uvedli, že by za vyhnutí podnětu zaplatili.
Tento pokus zahrnoval 55 vysokoškoláků a konkrétní laboratorní zadání. Výsledek sám nevysvětluje, proč každý z nich tlačítko stiskl. Ukazuje ale, že příkaz příjemně se zabavit vlastními myšlenkami může být překvapivě obtížný. Člověk si musí zvolit téma, udržet se u něj a zacházet s myšlenkami, které mu vstupují do cesty.
Jinou část původního výzkumu zopakovalo 2 557 vysokoškoláků na 12 místech v 11 zemích. Po dobu dvanácti minut se měli buď příjemně zabavit vlastními myšlenkami, nebo zvolenou činností, kterou dělali sami, například četbou či sledováním videa. Ve všech sledovaných zemích hodnotila druhá skupina svůj čas jako příjemnější než skupina přemýšlející. Příjemnost přemýšlení zároveň souvisela s otevřeností, zájmem o přemýšlení, zkušeností s meditací i počáteční náladou. Šlo o souvislosti, které samy neurčují příčinu individuálních rozdílů.
Při volbě odpočinku proto záleží i na tom, co se nám v samotě vybavuje. Pokud se stále vracíme k trápení a napětí roste, může být užitečnější oslovit někoho blízkého, změnit činnost nebo hledat odbornou oporu. Samotné odložení telefonu potřebu podpory nevyřeší.
Vyrábí nuda tvořivost?
Nová myšlenka může přijít ve sprše nebo při cestě, kdy pozornost volně přechází mezi vzpomínkami a souvislostmi. Taková chvíle však nemusí být nudná. Samotnou nudu zkoušeli výzkumníci navodit také monotónní činností: ve dvou pokusech s 80 a 90 účastníky po nudném psaní či čtení následovaly úlohy na tvořivost. V některých z nich si účastníci vedli lépe než kontrolní skupina.
Vytváření různých nápadů, označované jako divergentní myšlení, je ale pouze jedna část tvořivosti. Nápad je ještě potřeba rozpoznat, rozvinout, ověřit a někdy dlouho řemeslně zpracovávat. Jiný experimentální program zjistil, že nuda nezvyšovala tvořivost univerzálně; přínos v náročnější úloze se projevil jen u některých lidí podle jejich vztahu k učení, přemýšlení, novosti a pocitu, že mohou výsledek ovlivnit. Přehled výzkumů ve vzdělávání pak našel kladné i záporné výsledky a žádný jasný obecný účinek nudy na tvořivost.
Nuda nás může pobídnout opustit současnou činnost. Co přijde potom, závisí na člověku, jeho stavu i prostředí. Někdo začne přemýšlet, jiný se projde, třetí vyhledá kontakt a čtvrtý otevře další aplikaci. Aby vznikl použitelný nápad, potřebujeme ještě znalosti, možnosti zkoušet a čas myšlenku rozvinout.
Když nemáme možnost něco změnit
Rada „dopřejte si nudu“ zní jinak člověku, který si může na deset minut odložit telefon, a jinak člověku, který tráví hodiny monotónní prací, čeká bez informací na úřadě, leží dlouhodobě nemocný nebo nemá peníze ani bezpečné místo pro dostupné činnosti. Dobrovolná mezera a vnucená nečinnost nejsou totéž.
Možnost odejít, zvolit jiný úkol nebo si vytvořit vlastní program nám dává cestu ke změně. Při vnucené nečinnosti může tato cesta chybět. Rada najít si něco zajímavého pak naráží na konkrétní překážku: nemáme kam jít, čím se zabývat nebo s kým být. Pomoc může spočívat právě ve zpřístupnění prostoru, pomůcek či kontaktu.
Také přeplněný feed může být příznakem nedostatku možností, ne jejich přebytku. Telefon nabízí dostupnou činnost člověku, který nemůže jít ven, nemá s kým mluvit, pečuje o někoho, čeká mezi směnami nebo se snaží na chvíli nevnímat prostředí, které nemůže změnit. Kritika používání bez znalosti situace snadno zamění nejdostupnější úlevu za příčinu celého problému.
Smysluplná otázka proto není jen „Proč zase saháš po telefonu?“, ale také „Jaké jiné skutečné možnosti máš právě teď?“
Děti nemusíme neustále zabavovat
Když dítě řekne, že se nudí, dospělý může mít pocit, že selhal jako programový ředitel. Rychle nabídne hru, video, kroužek nebo seznam úkolů. Někdy je pomoc na místě. Jindy však dítě nepotřebuje další hotový obsah, ale čas přejít od nepříjemného „nevím co“ k vlastní volbě.
Dítě může být také unavené, přetížené, osamělé, nejisté v kolektivu nebo nemusí mít dostupný prostor a pomůcky. Než mu nabídneme program, pomůže krátký rozhovor o tom, co se děje. Dospělý dál odpovídá za bezpečí, vztah a přiměřené možnosti, ale vlastní výběr činnosti může postupně přenechávat dítěti podle jeho věku a potřeb.
Užitečný čas bez programu má oporu: dítě ví, kde může být, co smí použít a na koho se může obrátit. V tomto rámci může zkusit něco samo, změnit názor, chvíli nic nedělat nebo přijít s vlastní prosbou. Mezi koncem jedné činnosti a nápadem na další přitom může chvíli tápat.
Také dospělí si mohou občas ponechat malou mezeru mezi činnostmi a zjistit, co se objeví: potřeba odpočinku, kontaktu, pohybu, změny úkolu, nebo chuť pustit si něco dobrého.
Co nám nuda možná oznamuje
Když se nám nedaří do ničeho zabrat, pomůže prozkoumat činnost i vlastní stav. Stejné „nudím se“ může vést k různým odpovědím.
- Je úkol příliš lehký, nebo naopak tak těžký, že se v něm nemám čeho zachytit?
- Chybí mi podnět, nebo už jich mám tolik, že se nedokážu ponořit do žádného?
- Potřebuji zábavu, nebo jsem unavený a potřebuji méně nároků?
- Chybí mi činnost, nebo mi chybí člověk?
- Vadí mi prázdný čas, nebo pocit, že nemohu rozhodnout, jak s ním naložit?
- Je problém v této chvíli, nebo už delší dobu ztrácím zájem i o věci, které pro mě bývaly důležité?
Podle odpovědi může dávat smysl další podnět, ale také pauza, pohyb, snazší první krok, náročnější výzva, rozhovor, změna prostředí nebo pomoc. Telefon je jednou z možností. Problém začíná tehdy, když se stane odpovědí na všechny otázky bez ohledu na jejich znění.
Podobně je užitečné rozlišit samotný obsah a způsob, jakým s ním zacházíme. Jeden dlouhý rozhovor, kapitola knihy, hra s jasným cílem nebo konkrétní zpráva blízkému člověku mohou probíhat na stejné obrazovce jako feed, po němž přeskakujeme bez rozhodnutí. Minuty na zařízení tyto zkušenosti nerozliší.
Zkuste u jedné běžné mezery, třeba při čekání na konvici nebo autobus, o několik vteřin odložit automatickou reakci. Nejprve pojmenujte stav, potom zvolte konkrétní odpověď a nakonec si všimněte výsledku. Chyběl vám kontakt a zpráva blízkému pomohla? Byli jste unavení a další čtení už bylo spíš nárokem? Takový drobný pokus dává přesnější vodítko pro příště.
Chvíle mezi pocitem a reakcí
Nuda nás pobízí ke změně, ale sama nevybere, co nám prospěje. Právě proto má smysl na chvíli zpomalit: rozlišit, zda nám chybí zajímavý úkol, síla se do něj pustit, nebo možnost rozhodnout o vlastním čase.
Když se příště ozve nuda, zkuste nejdřív zjistit, co vám v té chvíli chybí. Odpověď může vést k telefonu, k jiné činnosti i k odpočinku. Podstatné je, zda se po ní cítíte lépe a zda odpovídá tomu, co jste potřebovali.
