„Nikoho cizího domů nechci.“ „Hůl nepotřebuji.“ „K lékaři nepůjdu.“ Blízký slyší odmítnutí, ale zároveň si všímá opakovaných pádů, vynechaných léků nebo toho, že člověk přestává vycházet z bytu. Bojí se o něj a neví, jak pomoci, když navržené možnosti narážejí na nesouhlas.
Rozhovor se snadno změní v přesvědčování. Jeden opakuje, co je potřeba, druhý brání možnost rozhodovat o vlastním dni. Cestu k dohodě může otevřít konkrétnější otázka: vadí mu samotná pomoc, nebo člověk, čas, cena či způsob, kterým má přijít?
Jedno „ne“ může skrývat několik různých důvodů
Za větou „nikoho domů nechci“ může být strach ze ztráty soukromí, nepříjemná zkušenost nebo obava, že službu nebude z čeho zaplatit. Člověk, který odmítá přestěhování do domova pro seniory, přitom může souhlasit s pomocí doma. To lze zjistit otázkou, jak by si chtěl uspořádat běžný den a která část současné nabídky mu vadí.
Někdo chce dál chodit do obchodu, ale bojí se pádu. Jiný by přijal dovoz jídla, jen nechce návštěvu v době odpočinku. Tyto odpovědi vedou k různým možnostem: doprovodu, vhodně zvolené pomůcce nebo jinému času služby. Pokud nabídka naráží na cenu, je potřeba ověřit podmínky a dostupnou podporu.
Překvapivá návštěva služby „na zkoušku“ nebo rozhodnutí sdělené jako hotová věc mohou nedůvěru posílit. Když to situace dovoluje, domluvte rozhovor předem, nechte čas na otázky a zeptejte se, koho u něj chce blízký mít. Informace o službě má dostat také on, v podobě, které rozumí.
Zkouška může mít předem daný rozsah: jedna návštěva, jeden týden používání pomůcky nebo doprovod na konkrétní cestě. Člověk má vědět, co se bude dít a kdy se zkušenost vyhodnotí. Dočasný souhlas není souhlas navždy; možnost dohodu upravit snižuje obavu, že jediným „ano“ odevzdá kontrolu nad celým dalším životem.
Rozhodování potřebuje prostor. Péče potřebuje proveditelný plán
Systematický přehled 28 studií popsal zkušenosti se společným rozhodováním o péči u starších pacientů s více dlouhodobými nemocemi. Zapojení ztěžoval například špatný zdravotní stav, obtíže v komunikaci nebo nedostatek času. Důležité bylo výslovně pozvat pacienta k rozhodování a ptát se na jeho hodnoty a přání. Blízcí mohli pomoci s porozuměním, ale také rozhovor komplikovat, pokud měli na léčbu nebo schopnosti pacienta jiný pohled.
Při rozhovoru s lékařem lze požádat o vysvětlení po menších částech, zapsání možností a čas na rozmyšlenou. Britská doporučení NICE kladou důraz i na ověření porozumění a domluvu, kdy se rozhodnutí znovu probere. V domácí dohodě je stejně důležité říct, co lze skutečně zajistit: „Tento přesun sám bezpečně nezvládnu“ nebo „Nemohu být každou noc k dispozici.“
„Mohu přijet v úterý a pátek, ale každodenní péči zajistit nemohu“ dává oběma lidem informaci pro další plánování. Je potřeba zjistit, kdo pokryje zbývající dny a které úkoly vyžadují službu. Podmínka „buď přijmeš mou nabídku, nebo už nepřijdu nikdy“ naopak používá vztah jako nátlak.
Pokud rodič odmítne službu, neznamená to automaticky, že dospělé dítě musí chybějící hodiny osobně vyplnit. Při hledání dalšího uspořádání lze podle přehledu MPSV začít u sociálního pracovníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Popište mu, kterou pomoc rodič potřebuje, co odmítá a co už rodina nemůže zajistit.
Nesouhlas a náhlá zmatenost vyžadují jinou reakci
Věta „tohle je nebezpečné“ může označovat riziko pádu, postupné zhoršování zdraví i nepořádek, který vadí hlavně rodině. Aby se dal navrhnout odpovídající krok, je potřeba popsat, co se skutečně stalo a jakou újmu lze očekávat.
Lze popsat událost, nikoli charakter: „Za poslední týden jsi dvakrát spadl při cestě do koupelny“ místo „Už se o sebe neumíš postarat.“ Potom je možné hledat nejméně omezující krok, který reaguje na dané riziko: úpravu prostředí, pomůcku po odborné konzultaci, doprovod v určitou dobu nebo vyšetření příčiny zhoršení.
Samotný nesouhlas neprokazuje, že člověk nedokáže rozhodovat. Schopnost porozumět možnostem a jejich důsledkům se může lišit podle otázky i momentálního zdravotního stavu. Máte-li pochybnosti, popište je ošetřujícímu zdravotníkovi. Pomůže posoudit konkrétní situaci a potřebnou podporu.
K čemu se můžete vrátit, když dohoda zatím nevznikne?
I po vysvětlení může člověk pomoc odmítat. Pokud nejde o akutní ohrožení, lze se domluvit alespoň na dalším rozhovoru, pravidelném telefonátu nebo jedné návštěvě odborníka. Má být jasné, kdo se ozve, kdy a co budete dělat, pokud se stav zhorší.
Při dalším setkání se ptejte, co se od minula změnilo. Fungoval domluvený nákup? Zvládl blízký cestu do koupelny? Ubylo nočního vstávání? Podle těchto zkušeností lze nabídku upravit. Seznam konkrétních změn pomůže také zdravotníkovi nebo sociálnímu pracovníkovi.
Pokud by po odmítnutí služby zůstalo nezajištěné jídlo, potřebná léčba nebo jiná nezbytná pomoc, řešte to neprodleně s ošetřujícím zdravotníkem a sociálním pracovníkem. Popište, co nemůže počkat. Hranice pečujícího i přání blízkého musí být při hledání dalšího řešení slyšet.
Otevřená nabídka může znít prostě: „Dnes jsme se nedohodli. Zítra zavolám do poradny a zjistím další možnosti. Chceš u toho být?“
