Když je blízký na jednotce intenzivní péče, dospělí často váhají, zda za ním dítě vzít. Chtějí ho uchránit před přístroji, změněným vzhledem nemocného i vlastním strachem. Dítě ale může potřebovat vidět, kde jeho blízký je. Jiné si návštěvu nepřeje nebo si zatím nedokáže představit, co by znamenala. Samotné „na to jsi moc malý“ ani „musíš se přijít podívat“ tuto otázku nevyřeší.
Nejdřív se potkávají přání dítěte a potřeby nemocného
Návštěva není zkouška odvahy ani důkaz lásky. Může dítěti pomoci spojit informace s konkrétním člověkem a prostředím, ale její přínos nelze slíbit. Záleží na jeho zkušenostech, vztahu k nemocnému, schopnosti porozumět přípravě i na tom, co právě prožívá. Věk je jedna z okolností, nikoli odpověď na všechno.
Stejně důležitý je pacient. Pokud může své přání vyjádřit, je potřeba zjistit, zda návštěvu chce. Může se na dítě těšit a současně být unavený, mít bolesti nebo chtít soukromí. Není fér ho postavit před hotovou věc. Když své přání sdělit nemůže, rodina má s týmem probrat jeho známá přání a aktuální situaci. Představa dospělých o dobrém zážitku pro dítě nesmí překrýt péči o nemocného.
Český zákon o zdravotních službách v § 28 přiznává pacientovi právo přijímat návštěvy s ohledem na jeho zdravotní stav, vnitřní řád a práva ostatních pacientů. Podle § 46 nesmí vnitřní řád zasahovat do práv pacienta nad nezbytnou míru, zejména pro řádný chod zařízení a respektování práv ostatních. Nejde tedy o neomezený vstup kdykoli, ale ani o prostor pro libovolné zákazy. Podmínky konkrétní návštěvy je potřeba zjistit předem.
Co zjistit dřív, než vyrazíte do nemocnice
Zavolejte na oddělení a řekněte, že uvažujete o návštěvě dítěte. Pomůže uvést jeho věk, vztah k pacientovi a to, co už ví. Ptejte se, zda je návštěva v aktuálním stavu vhodná, kdy může proběhnout a kdo vás při příchodu připraví. Naplánovaný čas se může změnit kvůli výkonu nebo zhoršení stavu. Dítě má vědět, že změna plánu není jeho vina ani odmítnutí ze strany blízkého.
Zajímejte se také o hygienické podmínky, počet doprovázejících osob a možnost odejít s dítětem do klidnějšího prostoru. Při známkách infekce u dítěte či doprovodu se před cestou poraďte s oddělením.
Důležitá je i docela obyčejná logistika: kdo dítě doprovodí, kdo s ním odejde a kdo zůstane u nemocného. Pokud přijedou dva dospělí a podmínky to umožňují, jeden se může soustředit na pacienta a druhý na dítě. Když je doprovod jen jeden, potřebuje počítat s tím, že návštěva skončí dřív, než by si sám přál.
Popište, co dítě skutečně uvidí
Příprava má vycházet z aktuálního stavu blízkého, ne ze seznamu všeho, co se na JIP může stát. Požádejte personál, aby popsal jeho vzhled, přístroje a způsob, jakým může reagovat. Dítě pak může předem slyšet, že má dědeček hadičku, která mu pomáhá dýchat, že nemůže mluvit nebo že vypadá jinak než doma. Jen pokud to odpovídá skutečnosti.
Pokud pacient kvůli lékům spí a nereaguje, vysvětlete i tuto souvislost. Prosté „jen spí“ může být matoucí, když ho dítě nedokáže probudit. Není nutné učit názvy přístrojů. Stačí říct, k čemu slouží, že mohou vydávat zvuky a že jejich význam sleduje personál. Neslibujte, že každý zvuk je neškodný nebo že nemocný určitě uslyší všechno, co mu dítě řekne.
Začněte tím, co už dítě ví a co by chtělo vědět. Krátká odpověď může být srozumitelnější než dlouhý výklad podaný najednou. „Babička je vážně nemocná a lékaři jí pomáhají dýchat. Zatím nevíme, kdy bude moci domů.“ Přiznaná nejistota dává smysl víc než slib brzkého návratu. Jak dávkovat informace bez zamlčování podstatného, rozvíjí článek Co říct dítěti o nemoci rodiče a co může zůstat soukromé.
U lůžka nemusí dítě nic předvádět
Po přípravě se znovu zeptejte, zda chce jít dovnitř. Souhlas vyslovený doma není závazek. Dítě může změnit názor před dveřmi, zůstat nejprve dál od lůžka nebo chtít odejít po chvíli. Věta „když už jsme sem jeli“ z možnosti udělá povinnost.
Domluvte si jednoduchý způsob, jak dá najevo, že chce ven. Nemusí vysvětlovat důvod před pacientem ani čekat, až dospělí dokončí rozhovor. Pro první návštěvu může stačit krátká chvíle. Její délka se má řídit dítětem, pacientem a podmínkami péče.
Dítě může mluvit, mlčet nebo jen pozorovat. Dotek či podání obrázku je nabídka, nikoli úkol; vhodnost doteku je dobré ověřit s personálem. Na přístroje a hadičky nesahá. Nemusí nemocného rozveselit, říct něco dojemného ani uklidňovat plačícího rodiče. Dospělý může dát najevo vlastní smutek a zároveň dítěti ukázat, že péči o něj unese.
Otázky mohou přijít až cestou domů
Po návštěvě se můžete zeptat, čeho si dítě všimlo nebo co mu nebylo jasné. Není nutné z něj hned dostat hodnocení. Některé se rozpovídá, jiné chce svačinu, hru nebo ticho. Otázka se může objevit až večer či další den. Návrat k běžné činnosti sám o sobě neříká, že mu na nemocném nezáleží.
Dostupný známý dospělý a předvídatelný den pomáhají udržet oporu i během nejistoty. Řekněte dítěti, kdo ho vyzvedne, kde bude spát a kdy dostane další zprávu. Škola či školka může situaci lépe zohlednit, když ví v přiměřeném rozsahu, co rodina prožívá. Nemusí znát všechny zdravotní podrobnosti. Pokud dítě dlouhodobě výrazně strádá nebo se rodina v jeho reakcích ztrácí, lze požádat o podporu pediatra či dětského psychologa.
Když návštěva není možná, vztah nekončí
Obrázek, krátká hlasová zpráva nebo domluvený videohovor mohou udržet spojení. I tady záleží na přání dítěte a pacienta a na podmínkách oddělení. Obrazovka může ukázat stejné přístroje a změny vzhledu jako osobní návštěva, takže také potřebuje přípravu. Žádná z těchto možností není povinná náhrada za odmítnutý vstup k lůžku.
Pobyt na JIP neznamená automaticky umírání. Pokud ale blízký skutečně umírá, je namístě s týmem otevřeně probrat možnosti rozloučení a podpory dítěte. Návštěvu nelze vynutit představou budoucích výčitek, stejně jako nelze předem rozhodnout, že dítě musí zůstat stranou. Ať přijde, nebo ne, potřebuje pravdivé informace, prostor pro vlastní reakci a někoho, kdo s ním zůstane i po těžkém rozhovoru.
