Rodina slyší zprávu o smrti a současně se má zorientovat v možnosti darování orgánů. Někdo se bojí, že svým slovem rozhodne o těle blízkého člověka. Jiný vůbec neví, co si zemřelý přál. Do jednoho rozhovoru se tak vejdou právní pravidla, zdravotní otázky i ztráta, kterou zatím nelze pobrat.
Co předpokládaný souhlas znamená pro rodinu
Český transplantační zákon vychází z předpokládaného souhlasu s posmrtným odběrem. U plně svéprávného českého občana, který může samostatně právně jednat, se tedy nečeká, až souhlas místo něj udělí manželka, rodič nebo dospělé dítě. Ověřuje se, zda nebyl zákonným způsobem vysloven nesouhlas. Rodinný vztah sám o sobě nedává oprávnění rozhodnutí zemřelého nahradit.
To však neznamená, že blízcí nemají v rozhovoru místo. Mohou sdělit, co vědí o jeho postoji, upozornit na existující zápis nesouhlasu a ptát se na další postup. Je rozdíl říct „já bych si to nepřála“ a „on nesouhlas zaznamenal, vím kde“. Zdravotníci potřebují vědět, kterou z těchto informací rodina předává.
Podle § 15 transplantačního zákona lékař vysvětluje předpokládaný rozsah a účel odběru a určené osoby mohou klást otázky. Informování má své podmínky a zohledňuje také to, koho pacient určil a zda nezakázal sdělovat informace o svém zdravotním stavu. Nejde o automatické sdílení všeho s kterýmkoli příbuzným.
Kdy má zástupce jiné postavení
Pravidlo pro dospělého českého občana nelze mechanicky přenést na všechny situace. Zákonný zástupce nezletilého, který není plně svéprávný, může prokazatelný nesouhlas za stanovených podmínek vyslovit také po jeho úmrtí. Důvodem tohoto oprávnění je zákonné zastoupení, nikoli jen blízkost vztahu.
Stanovisko Koordinačního střediska transplantací rozlišuje zákonného zástupce a soudem jmenovaného opatrovníka. Opatrovník může jednat o nesouhlasu jménem zastoupeného za jeho života, pokud to odpovídá rozsahu oprávnění stanovenému soudem. Smrtí zastoupeného opatrovnictví končí. Samotné označení „zástupce“ proto k určení postupu nestačí.
Zvláštní pravidla zákon stanoví také pro odběr od zemřelého cizince. V některých situacích při nich záleží i na souhlasu osoby blízké. Pokud se rodiny týká některá z těchto okolností, pomůže požádat tým o vysvětlení: „V jakém postavení se mnou teď jednáte a co ode mě podle zákona potřebujete?“
Zjištění smrti a vhodnost dárce jsou různé otázky
Odběr orgánů od zemřelého lze provést pouze po zjištění smrti. Zákon v § 10 vyžaduje nejméně dva příslušně kvalifikované lékaře, kteří člověka vyšetří nezávisle na sobě. Tito lékaři se nesmějí účastnit odběru ani transplantace a nesmějí být ošetřujícími lékaři uvažovaného příjemce. Jde o konkrétní oddělení odpovědností, ne o rozhodnutí rodiny.
Smrt se zjišťuje prokázáním nevratné zástavy krevního oběhu nebo nevratné ztráty funkce celého mozku včetně mozkového kmene. Blízcí mohou požádat o vysvětlení, co bylo v konkrétní situaci zjištěno a co znamenají přístroje, které u lůžka vidí. Není jejich úkolem stanovit smrt podle vzhledu člověka nebo podle toho, co si pamatují z jiného pobytu v nemocnici.
Samostatně se hodnotí zdravotní vhodnost dárce a orgánů. KST popisuje důkladné medicínské vyšetření a odborné posouzení použitelnosti orgánu. Samotné přání darovat ještě neznamená, že bude odběr možný. Pokud zdravotníci zjistí překážku, blízcí ji nemohou odstranit silnějším přáním pomoci.
Na co se lze ptát, když je informací příliš
U lůžka může zaznít mnoho nových slov. Je možné říct: „Potřebuji odlišit, co už víte jistě, co ještě vyšetřujete a na co se nás nyní ptáte.“ Taková otázka pomáhá rozdělit rozhovor na části. Nemusí se současně řešit všechny zdravotní podrobnosti, organizační kroky i vlastní pocity.
Lze požádat o zopakování vysvětlení nebo si zapsat jméno člověka, na kterého se obrátit s další otázkou. Užitečné může být vlastními slovy shrnout, čemu rodina porozuměla: „Rozumím správně, že teď ode mě potřebujete informaci o jeho dřívějším nesouhlasu?“ Tým pak může opravit případné nedorozumění.
Otázky mohou směřovat i k zacházení s tělem a možnosti rozloučení. Zákon ukládá úctu k tělu zemřelého a jeho úpravu pokud možno do původní podoby. Konkrétní možnosti a načasování rozloučení je potřeba domluvit s pracovištěm. Naopak totožnost příjemce se rodině nesděluje; zákon při vysvětlování chrání jeho anonymitu.
Neshoda mezi příbuznými nemusí být důvodem k rodinnému hlasování. Jeden člověk může mluvit o vlastním přesvědčení, druhý o doloženém přání zemřelého a třetí se především bát dalšího zásahu do těla. Pomáhá tyto roviny pojmenovat jednotlivě a zdravotníkům nepředkládat odhad jako jistou informaci.
Domácí rozhovor a právní nesouhlas nejsou totéž
Začít lze jednoduchou větou: „Chci ti říct, jak se dívám na darování orgánů po smrti.“ Není nutné čekat na vážnou nemoc ani požadovat, aby celá rodina dospěla ke stejnému názoru. Druhý se může doptat, potřebovat čas nebo zatím nevědět. Smyslem rozhovoru je znát postoj člověka, ne získat od něj správnou odpověď.
Pokud někdo s odběrem nesouhlasí, samotný domácí rozhovor nenahrazuje zákonný postup. Jednou z cest je evidence v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. ÚZIS zveřejňuje formulář a pokyny. U vlastního podání mimo zdravotnické zařízení uvádí úředně ověřený podpis a zaslání originálu; po zaevidování posílá potvrzení. Vyplatí se použít pokyny přímo od správce registru.
Další zákonnou cestou je prohlášení ve zdravotnickém zařízení před ošetřujícím lékařem a svědkem, které se zaznamená do dokumentace. Člověk může blízkým říct, že takový zápis existuje a kde o něm najdou informaci. Souhlasný postoj zase lze sdělit bez požadavku, aby se rodina zavázala, co bude po smrti cítit.
Darování neurčuje, jak má vypadat smutek
Někomu možnost pomoci dalším lidem přináší útěchu. Jiný dál cítí prázdno, vztek nebo potřebu o ničem nemluvit. Pozůstalý nemusí proměnit smrt blízkého v příběh se šťastným závěrem. Smysl, který v darování vidí okolí, mu nedává povinnost cítit totéž.
Místo „aspoň někoho zachránil“ lze nabídnout: „Chceš o tom mluvit, nebo teď potřebuješ něco jiného?“ Praktická pomoc může znamenat doprovod, jídlo nebo vyřízení domluveného telefonátu. Další možnosti rozvíjí článek Okolí čeká, že už bude lépe. Co pozůstalému skutečně pomáhá?.
Blízcí mohou porozumět právnímu postupu a současně se dál vracet k těžkým pocitům. Vysvětlení neukončuje truchlení. Může však oddělit, co skutečně patřilo do jejich rukou, co bylo přáním zemřelého a za co nesli odpovědnost zdravotníci.
