„Tím jsme si prošli všichni.“ Když zazní jako odpověď na obavu nováčka, místo vysvětlení mu připomene jeho postavení. Ostatní už přijetím prošli. Teď se čeká, co vydrží on. Jenže to, že se něco dělá dlouho, ještě neříká, zda je to bezpečné a přijatelné.
Co se stane, když nováček odmítne?
Společné uvítání může označit začátek, předat pravidla a vytvořit příležitost k seznámení. Nováček potřebuje vědět, co se bude dít, na koho se obrátit a zda může některou část vynechat. Odmítnutí ponižujícího úkolu nemá být důvodem, proč přijde o své místo ve skupině.
Nátlak začíná tam, kde nováček nezná hranice, je sám proti sehrané skupině a za odmítnutí mu hrozí posměch, horší zacházení nebo vyloučení. Formální souhlas v takové situaci nemusí být svobodný. Člověk může přikývnout, protože alternativou není běžný večer, ale ztráta týmu, práce, kolektivu nebo vysněného místa.
Výzkumná a preventivní organizace StopHazing označuje jako hazing ponižující, zneužívající nebo ohrožující aktivity očekávané při vstupu do skupiny či účasti v ní. V tomto vymezení nerozhoduje samotná ochota člověka zúčastnit se. Důležité je také jednání skupiny a situace, v níž nováček přikývl.
Ani úsměv nenahradí možnost skutečně odmítnout. Užitečnější než zpětné „vždyť ses smál“ jsou konkrétní otázky: Věděl člověk předem, co přijde? Mohl přestat? A co následovalo, když někdo nesouhlasil?
Náročný úkol má jiný smysl než zkouška ponížením
Lidé, kteří jsou v kolektivu déle, mívají lepší přehled o nepsaných pravidlech. Vědí, kdo rozhoduje a jak skupina reaguje na nesouhlas. Nový člověk teprve zjišťuje, co může od ostatních čekat.
Moc může vznikat z délky členství, přístupu k trenérovi, rozdělování směn nebo schopnosti ovlivnit pověst. Stejný věk proto ještě neznamená stejné možnosti. Nováček navíc nemusí vědět, zda se za nepsané pravidlo skutečně staví vedení, nebo se jím někdo jen zaštiťuje.
Práce i sport mohou vyžadovat učení, námahu a hodnocení. Rozdíl se dá hledat v účelu a podmínkách. Nácvik dovednosti má vysvětlitelný cíl, přiměřenou zátěž a vedení. Ponižující úkol může sloužit hlavně jako ukázka, kdo smí přikazovat a kdo musí poslouchat. Označení „zkouška odolnosti“ tento rozdíl samo nevyřeší.
Představme si například dva způsoby uvítání v oddílu. Při prvním se noví i starší členové společně učí pravidla a mohou se ptát. Při druhém dostávají úkoly jen nováčci, nevědí, kdy úkoly skončí, a odmítnutí se má potrestat zesměšněním v týmovém chatu. Pro posouzení druhé situace není potřeba nejprve zjistit, jestli ji někdo nazývá tradicí, hrou nebo křtem.
Stmelí nás to? Samotná tradice není důkaz
Věta „my jsme to přežili“ vypráví o zkušenosti těch, kteří zůstali a nyní mluví. Neřekne, jak se cítili všichni ostatní ani proč někdo odešel. Místo obhajoby minulosti lze položit otázku, co má dnešní nováček společným programem získat a zda to opravdu získává.
Studie Laffertyové a kolegyň se 154 účastníky zkoumala iniciační aktivity v univerzitním sportu. Mezi hazingem a měřenou soudržností týmu nenašla statisticky významný vztah. Jeden dotazníkový výzkum nepopisuje všechny skupiny, neposkytuje však oporu pro slib, že ponižující přijímání tým stmelí.
Při hodnocení konkrétního programu proto nestačí spokojenost organizátorů. Je potřeba slyšet i nové členy, včetně těch, kteří část programu vynechali nebo po něm přestali chodit. Ptát se jich v soukromí může přinést jinou odpověď než výzva před celým týmem, aby všichni potvrdili, jaká to byla legrace.
Když se nováček svěří, nezačíná společné vyříkání
„Na soustředění nás nutí dělat něco, co nechci. Bojím se, co bude, když odmítnu.“ Tak může začít rozhovor s rodičem, učitelem nebo jiným důvěryhodným dospělým. Člověk nemusí nejdřív znát správný odborný název. Pro první orientaci pomůže popsat, co se děje, kdo je přítomen, čeho se bojí a kdy má program pokračovat.
Metodika MŠMT ke školní šikaně doporučuje chránit ohrožené žáky a informace, posoudit závažnost a podle potřeby přizvat odborníky. Mezi nevhodné postupy řadí společné rozhovory zapojených žáků, veřejné výpovědi i radu, aby se oběť sama postavila útočníkům. Školní metodik prevence řeší situaci ve spolupráci s dalšími pracovníky školy.
V oddílu či zaměstnání je potřeba najít odpovědnou osobu podle tamního uspořádání. Pokud je součástí problému trenér nebo přímý vedoucí, může být první cestou jiné vedení, pověřený člověk pro bezpečí nebo v práci odborový zástupce. Zasažený člověk potřebuje vědět, kdo jeho sdělení převezme a co bude následovat. Samotné přeposílání mezi lidmi pomoc nezajistí.
Domluva má zahrnout i nejbližší návrat: kdo bude přítomen, na koho se lze obrátit a jak se zjistí, zda nezačala odveta. Ta může mít podobu posměchu, vynechání z informací nebo tlaku, aby člověk sdělení odvolal. Nelze ji vyřešit slibem organizátorů, že už se nic nestane; je potřeba znovu mluvit i s nováčkem.
Svědek může pomoci i bez střetu s celou skupinou
Přihlížející může váhat, protože se sám bojí ztráty místa. Průvodce StopHazing pro svědky nabízí různé možnosti podle bezpečí situace: nepřidat se, změnit směr dění, přizvat podporu nebo upozornit odpovědnou osobu. Dítě nemá samo zastavovat nebezpečnou skupinu.
Po události lze nováčkovi v soukromí nabídnout doprovod při hledání pomoci nebo popsat dospělému, co svědek skutečně viděl. Ponižující záběry dál nepřeposílejte „aby ostatní věděli“. Bezpečné možnosti podpory podrobněji rozebírá článek Svědci šikany: proč mlčí a jak mohou bezpečně pomoci.
Děti a studenti do 26 let mohou zdarma a nepřetržitě zavolat na Linku bezpečí 116 111, i když teprve hledají, komu se svěřit. Při bezprostředním ohrožení násilím volejte 158. Při vážném úrazu nebo náhlém ohrožení zdraví přivolejte zdravotnickou pomoc na 155.
Co nabídnout místo zkoušky poslušnosti
Při přípravě uvítání začněte jeho účelem. Má se nováček naučit bezpečně používat vybavení, poznat spoluhráče nebo vědět, za kým jít s otázkou? Každý z těchto cílů lze převést do konkrétní činnosti: společného nácviku, práce ve dvojici nebo představení dostupných kontaktů.
Předem vysvětlete průběh a možnost vynechat dobrovolnou část. Vynechání nepodmiňujte zveřejněním osobních údajů nebo důvodu, který člověk nechce sdělit. Průvodce má pomáhat s orientací, ne nováčka hlídat a hodnotit jeho poslušnost. Po programu se zeptejte, co bylo užitečné a co potřebuje změnit.
Nejdůležitější zkouška může přijít až při první námitce. Zůstane člověk, který něco odmítl, dál součástí běžného programu? Dostane stejné informace a může se ptát? Právě v těchto konkrétních situacích se ukáže, co nabídka přijetí znamená.
