Ve školní jídelně zaskřípe židle. Jedno dítě zvuk sotva zaznamená, druhé sebou trhne a řekne, že ho bolí uši. Při skupinové práci se zase několik hlasů slije dohromady a někdo přestane rozumět spolužákovi vedle sebe. Jindy člověka zaměstnává poznámka, na kterou ostatní už zapomněli. Každou z těchto zkušeností můžeme označit za citlivost, ale pomoc bude pokaždé začínat jinou otázkou.
Co máte na mysli slovem citlivost
Dítěti může vadit určitý zvuk, šev na oblečení nebo prudké světlo. Jiné obtížně zvládá změny plánu či kritiku. Tyto zkušenosti se mohou potkat u jednoho člověka, ale nemusí. Když někoho ruší hluk, ještě nevíme, jak snáší dotyk nebo co prožívá při hádce.
Věta „Jsem asi moc citlivý“ může vyjadřovat únavu z opakovaných nepříjemností. Zkuste se vrátit k poslední z nich. Bolel zvuk, překrýval řeč, nebo jste se ho lekli? Vadila samotná poznámka, její tón, nebo obava, co bude následovat? Rozdíl pomůže rozhodnout, zda teď hledáte klidnější místo, vysvětlení nedorozumění či pomoc s bolestí.
Prožitek a jeho příčina jsou dvě různé otázky
Pokud dítě říká, že ho něco bolí nebo zahlcuje, má smysl se tím zabývat. Samotná intenzita reakce ovšem nevysvětlí její původ. Důležité je, zda jde o dlouhodobou zkušenost, nebo o nedávnou změnu, a jak se projevuje v různých situacích.
Rozdíl může být i mezi dny. Zaznamenejte, zda dítě bylo unavené, bolelo ho něco dalšího, zažilo konflikt nebo vědělo předem, co ho čeká. Při dalším rozhovoru můžete společně hledat, které okolnosti se opakují a jak s potížemi souvisejí.
Bolest, opakované výrazné zahlcení nebo potíže, které zasahují do výuky, jídla, spánku či běžných aktivit, proberte s pediatrem. NHS doporučuje vyšetření, pokud běžné zvuky působí nepřiměřeně hlasitě nebo bolí. Lékaři popište také, kdy změna začala a zda dítě trápí něco dalšího.
Co výzkumníci měří škálou HSC
Psychologové pod pojmem environmentální citlivost zkoumají individuální rozdíly v tom, jak na lidi působí prostředí a zkušenosti v něm. Zajímají je nepříznivé vlivy i příležitost těžit z podpory. S tím souvisí výzkumný pojem senzitivita smyslového zpracování, anglicky Sensory Processing Sensitivity (SPS), který označuje širší rys než samotnou nesnášenlivost hluku.
Studie publikovaná v roce 2018 představila dvanáctipoložkovou škálu Highly Sensitive Child (HSC). Děti a dospívající v ní sami hodnotí své zkušenosti. Autoři pracovali s britskými soubory účastníků ve věku od 8 do 19 let a zkoumali mimo jiné strukturu škály, opakovatelnost výsledků a vztah k jiným vlastnostem.
HSC může sloužit ke srovnávání individuálních rozdílů ve výzkumu. Dotazník se ale neptá na všechno, co potřebujeme vědět o konkrétní potíži. Z výsledku nezjistíme například, proč dítě začaly bolet běžné zvuky nebo proč se poslední dobou vyhýbá jídelně.
Grevenová a její spoluautoři v kritickém přehledu z roku 2019 rozebírají přednosti i omezení měření SPS. Upozorňují například na převahu negativně formulovaných položek a potřebu dalších způsobů hodnocení vedle dotazníků.
Smyslové potíže se posuzují také jinými nástroji
Reakce na zvuk, světlo, dotyk či pohyb se hodnotí i nástroji zaměřenými přímo na smyslovou reaktivitu. Nejde o totéž co HSC. Některé vyplňuje rodič nebo učitel, jiné zahrnují pozorování dítěte při úkolech.
Systematický přehled Watkynsové a spoluautorek, publikovaný v roce 2024, posuzoval 19 nástrojů používaných u dětí ve věku od 3 do 12 let. U mnoha měřicích vlastností našel omezené údaje a upozornil také na rozdíly v tom, co jednotlivé nástroje vlastně hodnotí. Autorky přitom vybíraly nástroj k úpravě pro jihoafrické prostředí.
Při odborném posouzení se můžete ptát, co použitý dotazník zjišťuje, jak se jeho výsledek vztahuje k rozhovoru a pozorování a co z něj plyne pro další postup. Samotná silná reakce na podnět nepotvrzuje autismus, ADHD ani úzkostnou poruchu; tyto stavy se posuzují podle širšího obrazu.
Jak popsat situaci, aby se dalo něco změnit
Dítě nemusí znát odborné názvy. Užitečná je třeba věta: „Když v jídelně mluví hodně lidí najednou, nerozumím tomu, kdo sedí vedle mě. Začne mě bolet hlava.“ Dospělý může přidat vlastní pozorování a zeptat se na to, co neviděl.
U několika opakujících se situací si můžete poznamenat:
- co se dělo a který podnět byl nepříjemný;
- co dítě cítilo a co se mu přestalo dařit;
- jak dlouho potíže trvaly;
- co přineslo úlevu a zda se pak mohlo vrátit k činnosti;
- zda je zkušenost podobná doma, ve škole a jinde.
Zápis může ukázat rozdíl mezi hlukem celé jídelny a konkrétním ostrým zvukem. Nebo přiblížit, proč je stejná činnost jednou snesitelná a podruhé obtížná. Domluvenou změnu potom hodnoťte podle výsledku: rozumí dítě lépe, méně ho něco bolí, může se znovu zapojit?
Citlivost sama neříká, kolik má člověk vůle, odvahy nebo empatie. Pro další krok je podstatnější jeho konkrétní zkušenost a to, co potřebuje. Rozlišení jednotlivých podnětů rozvíjí díl Hluk, světlo, dotyk: co přesně mě zahlcuje.
