Na displeji se objeví video s titulkem „Tohle musí vidět každý“. Člověku se sevře žaludek, rozzlobí se a palec už míří k tlačítku sdílet. Kdy záběr vznikl a kdo jej popsal, by možná hledal až potom.
Emoce pomáhají zachytit nebezpečí, nespravedlnost i to, na čem nám záleží. Když nás zpráva zasáhne, můžeme se ale soustředit především na to, jak zareagovat. Otázka, zda se událost opravdu stala tak, jak příspěvek tvrdí, snadno počká. Právě před sdílením ji potřebujeme položit.
Pravdivá zpráva může bolet i rozčílit
Zpráva o skutečné události může oprávněně vyvolat strach, smutek, hněv nebo nadšení. Poctivé svědectví o nespravedlnosti může být velmi emotivní. Podobné pocity však dokáže vzbudit i fotografie s vymyšleným popiskem.
Síla pocitu nám říká, jak na nás sdělení zapůsobilo. K posouzení pravdivosti potřebujeme další informace. U fotografie například původní záběr a údaje o místě a datu pořízení. Rozčilení samo tyto otázky nezodpoví. Ani klidný tón zprávy nepotvrzuje její pravdivost.
Výzva k okamžitému sdílení vytváří tlak
„Sdílej, než to smažou.“ „Varuj všechny ještě dnes.“ „Kdo mlčí, souhlasí.“ Takové věty mohou vyvolat pocit, že ověřováním zdržujeme pomoc nebo zrazujeme ostatní. K samotnému tvrzení přitom nepřidávají žádný podklad.
Představme si varování před nebezpečným výrobkem, které koluje jako snímek obrazovky. Dohledání původního oznámení může ukázat, že se týkalo jiné země nebo dávno stažené šarže. Datum a přesné označení výrobku zde rozhodují o tom, koho se varování týká. Tyto údaje mají větší hodnotu než počet vykřičníků.
Pokud jsme přímo svědky ohrožení života nebo zdraví, přivolejme pomoc. Ověřování příspěvku ji nemá zdržet. Naléhavost skutečné situace a tlak řetězové zprávy rozlišíme právě podle toho, co se děje a co o tom víme.
Při sdílení můžeme myslet na reakce druhých
Na sociální síti nás zajímá, jestli je příspěvek vtipný, pobuřující, užitečný pro přátele nebo zda vyjadřuje náš postoj. Přesnost tak může v dané chvíli ustoupit, přestože nám na ní obecně záleží.
V experimentech Pennycooka a kolegů část účastníků z USA nejprve posoudila pravdivost jednoho nepolitického titulku. Potom uváděli, které další zprávy by sdíleli. Po tomto připomenutí přesnosti při rozhodování o sdílení lépe rozlišovali mezi pravdivými a nepravdivými zprávami než účastníci bez připomenutí. Pokusy měřily deklarovanou ochotu sdílet předložené titulky a zkoušely konkrétní otázku na pravdivost. Účinek samotného čekání z nich nevyplývá.
Co si před sdílením ujasnit
Když nás příspěvek zasáhne a máme chuť ho hned poslat dál, zkusme si položit čtyři otázky:
- K čemu mě příspěvek vybízí? Mám něco koupit, odsoudit člověka, varovat přátele nebo zprávu okamžitě šířit?
- Co přesně se v něm tvrdí? Například že se určitá událost stala dnes na konkrétním místě. Takové tvrzení už lze prověřovat.
- O co se tvrzení opírá? Mám původní zprávu, nebo jen popisek u přeposlaného obrázku?
- Proč je potřeba jednat hned? Hrozí konkrétní nebezpečí, nebo mě k rychlosti pobízí jen autor příspěvku?
Odpověď „původ zatím neznám“ je dobrý důvod pokračovat v hledání. Když podklad nenajdeme, můžeme si zprávu uložit a dál ji nešířit. Samotná chuť někoho varovat nenahradí chybějící informace.
Odpovídá titulek tomu, co zpráva dokládá?
Titulek smí probudit zvědavost a nechat odpověď na zajímavou otázku až na článek. Čtenář by z něj měl rozpoznat téma a obsah by měl slíbenou odpověď skutečně přinést. Problém nastává, když titulek zveličí zjištění nebo vynechá okolnost, bez níž působí událost zásadně jinak. Třeba když staré varování vydává za dnešní hrozbu pro všechny.
Podrobněji to rozebírá článek Nebudete věřit, proč jste na tento článek klikli. U konkrétní zprávy se můžeme zeptat: „Kdyby titulek zněl klidněji, zůstaly by pod ním stejné důkazy?“ Další souvislosti nabízí článek o tom, proč nás obsah plný emocí tak snadno vtáhne.
Co udělat, když nás zpráva rozčílí
Pobouřeným přeposláním můžeme zprávu rozšířit i mezi lidi, kteří by ji jinak neviděli. Než přidáme obvinění nebo komentář, dohledáme původ. Pokud jsme zrovna uprostřed hádky, můžeme si odkaz uložit a vrátit se k němu později.
Zjistíme-li, že fotografie zachycuje jinou událost, má naše reakce konkrétní obsah: můžeme uvést původní snímek a vysvětlit rozdíl. Ostatní tak dostanou něco, co mohou sami zkontrolovat.
Pocit může zůstat, rozhodnutí se změnit
Můžeme být dál rozčilení kvůli skutečné nespravedlnosti a současně zjistit, že konkrétní fotografie s ní nesouvisí. Můžeme mít obavy a dohledat přesnější informace. Můžeme souhlasit s cílem sdělení a odmítnout chybný argument, kterým ho někdo podpírá.
Ke sdílení se můžeme vrátit, až budeme vědět, co se stalo. S nalezeným původním zdrojem pak předáme ostatním i možnost zprávu ověřit.
