V rodinné skupině přistane varování: oblíbený nápoj prý stahují z obchodů, protože je nebezpečný. Zpráva nemá odkaz, zato končí prosbou, ať ji každý rychle pošle dál. Může jít o vymyšlený poplach. Může to být staré upozornění vytržené z jiné situace. A člověk, který zprávu přeposlal, jí možná opravdu věří.
Podobně mohou vypadat omyl, vědomá manipulace i satira, z níž někdo vystřihl označení původního webu. Chceme-li zjistit, co se stalo, potřebujeme rozlišit obsah zprávy od úmyslu jejího autora a dalších šiřitelů.
Co je názor a co lze ověřit
Věta „Tenhle film je hrozný“ vyjadřuje hodnocení. Můžeme s ním nesouhlasit, ale těžko ho vyvrátíme tabulkou faktů. Věta „Film trvá tři hodiny“ je jiná: údaj lze porovnat s důvěryhodným záznamem. A věta „Všichni diváci odešli před koncem“ se sice může tvářit jako názor, ve skutečnosti však obsahuje velmi konkrétní tvrzení o tom, co lidé udělali.
Názor tedy není hoax jen proto, že se nám nelíbí. Zároveň se za slovo „názor“ nedá schovat každý údaj o skutečnosti. Výrok „Mně to opatření připadá nespravedlivé“ je hodnotící soud. Výrok „Opatření začne platit zítra a týká se všech škol“ lze ověřit v původním rozhodnutí.
Stejně důležité je rozpoznat otázku, předpověď nebo nejistý odhad. „Co když to zdraží?“ není totéž jako „Od zítřka je potvrzené zdražení o polovinu.“ Než začneme hledat nálepku pro celý příspěvek, potřebujeme vědět, kterou jeho větu vlastně posuzujeme.
Satira a parodie pracují s nadsázkou, překroucením známých situací nebo záměrně absurdním tvrzením. Když je jejich podoba a původ zřejmý, není jejich cílem vydávat vtip za skutečnou zprávu. Ze samostatného snímku obrazovky však může zmizet název satirického webu i okolní kontext. Člověk pak může omylem sdílet vtip jako fakt, aniž to dokazovalo, že původní autor chtěl publikum oklamat.
Jak se chyba šíří v dobré víře
Člověk si může špatně přečíst číslo, zaměnit dvě podobná jména nebo uvěřit zprávě od někoho, komu běžně důvěřuje. Výsledná informace může být nepravdivá a může způsobit škodu, i když ji poslední šiřitelé přeposílají v dobré víře.
Nepravdivá či zavádějící informace šířená bez úmyslu klamat nebo škodit se běžně označuje jako misinformace. Může to být právě varování, které člověk pošle rodině v dobré víře. Jeho záměrem bylo blízké ochránit, podklad si však neověřil.
Chybná zpráva o zdraví, bezpečí nebo penězích může ovlivnit rozhodnutí druhého člověka i tehdy, když mu odesílatel chtěl pomoci. Když chybu zjistíme, má smysl ji opravit také tam, kam jsme ji sami poslali.
U dezinformace přibývá úmysl
Dezinformace je nepravdivá či zavádějící informace vytvářená nebo šířená s úmyslem klamat či škodit. UNESCO používá rozlišení podle úmyslu klamat. Claire Wardle a Hossein Derakhshan ve své zprávě pro Radu Evropy zdůrazňují záměr způsobit újmu. Vymezení se tedy v detailech liší; společné je odlišení záměrného jednání od omylu.
Právě úmysl je však často nejtěžší posoudit. Z jednoho chybného příspěvku obvykle nepoznáme, co autor věděl, co přehlédl ani proč sdělení zveřejnil. Někdy máme další doklady: opakované používání vyvráceného tvrzení, zfalšovaný dokument, skrytou změnu původního materiálu nebo plán, který klamání přímo popisuje. Jindy máme jen podezření.
Proto je přesnější říct „Tvrzení je nepravdivé“ nebo „Příspěvek používá fotografii z jiné události“ než automaticky rozhodnout „Ten člověk je dezinformátor“. První věty popisují doložitelný problém. Poslední nálepka už tvrdí něco o člověku, jeho vědomostech a úmyslu.
Původce a další šiřitel mohou mít jiné úmysly
Představme si, že někdo vědomě vytvoří falešné varování, aby poškodil konkrétní obchod. V první chvíli jde o dezinformaci. Zprávu pak uvidí člověk, který nezná její původ, lekne se a v dobré víře ji pošle rodině. Obsah zůstal stejný, ale poslední člověk jej nesdílel se stejným úmyslem.
Původce a další šiřitel se tedy podílejí na šíření téhož sdělení, každý však jinak. Proto má smysl ověřit obsah zprávy, i když nám ji poslal někdo blízký, jehož dobrým úmyslům věříme.
Hoax často naléhá: pošli to dál
Slovo hoax se používá volněji než dvojice misinformace-dezinformace. Český vzdělávací materiál NÚKIB jím označuje nepravdivou nebo částečně pravdivou poplašnou zprávu, která se snaží ovlivnit názor či chování a často přímo vyzývá k dalšímu rozeslání. Typické jsou údajně tajné informace, varování před nebezpečím, řetězové zprávy nebo slib odměny za přeposlání.
Označením hoax popisujeme druh zprávy a způsob jejího šíření. Kdo ji vytvořil a proč, můžeme zjistit až při zkoumání jejího původu. U přeposílaného textu už tyto údaje často chybějí.
Ani výzva „Pošli to všem“ sama nic nedokazuje. Může být součástí opravdového bezpečnostního upozornění. V kombinaci s chybějícím zdrojem, časovým tlakem a tvrzením, že běžná média vše tají, je však důvodem se před přeposláním zastavit a hledat původ zprávy.
Pravá fotografie může mít falešný popisek
Zpráva může používat pravou fotografii s nepravdivým popisem, správné číslo bez důležitého srovnání nebo starou událost vydávat za dnešní. Jindy může někdo zveřejnit skutečnou soukromou informaci proto, aby člověka zastrašil nebo mu ublížil. Autoři zprávy pro Radu Evropy takové škodlivé použití pravdivého obsahu označují jako malinformaci.
Při ověřování proto porovnáváme tvrzení s původním zdrojem, hledáme chybějící okolnosti a sledujeme, jaký závěr z nich příspěvek vyvozuje. Podrobný postup ověřování pomůže dohledat podklad i zjistit, zda skutečně podporuje šířenou zprávu.
Co se ztrácí pod označením „fake news“
Výraz „fake news“ zní jednoduše, ale může smíchat chybu, podvodný web, satiru, zmanipulovaný obraz i kvalitní zprávu, se kterou někdo pouze nesouhlasí. Autoři zprávy pro Radu Evropy se mu proto vyhýbají: podle nich je pro složitost informačního prostředí příliš neurčitý a zároveň se používá k útokům na média, jejichž práce je někomu nepohodlná.
V běžné situaci často nepotřebujeme odbornou klasifikaci. Stačí přesná věta: „Tohle číslo nesedí.“ „Fotografie je starší než popis.“ „Zpráva neuvádí zdroj.“ „Je to hodnotící názor, ne výsledek výzkumu.“ Takové pojmenování říká víc než univerzální nálepka a druhý člověk může snáz pochopit, co má zkontrolovat.
Chybu popišme tak, aby šla opravit
Vraťme se k varování o nápoji. Užitečná oprava může znít: „Tohle upozornění je dva roky staré a týkalo se jedné šarže. Tady je původní oznámení.“ Odesílatel pak vidí, co přehlédl, a má podklad, který může poslat dál místo chybné zprávy.
A když původní oznámení nenajdeme, můžeme říct právě to: „Zatím nevím, odkud zpráva pochází, a nemám čím ji potvrdit.“ Chybějící důkaz ještě není důkazem lži. Je ale dostatečným důvodem, abychom varování dál nešířili jako ověřený fakt.
