„Co ti je?“ Odpověď zní: „Nevím.“ Někdy je to konec rozhovoru. Jindy je to nejpřesnější odpověď, kterou člověk v danou chvíli má.
Stejné „nevím“ může znamenat různé věci
Člověk může vědět, co cítí, ale nechtít to říct právě teď nebo právě tomuto člověku. Může se stydět, očekávat výsměch nebo potřebovat nejprve sám získat odstup. Může také tušit, že se v něm něco děje, ale mít k dispozici jen neurčité napětí, prázdno nebo podráždění.
Zvenčí se tyto situace obtížně rozlišují. Místo naléhání „tak se konečně vyjádři“ lze nabídnout: „Potřebuješ čas, nebo chceš zkusit přijít na to, co se děje?“ Člověk si může vybrat, zda teď chce mluvit. Naléhání může k trápení přidat ještě pocit, že selhává i tím, jak o něm vypráví.
Slova se hledají snáz na příkladech
Když někdo řekne „mrzí mě, že jsi nepřišel, těšil jsem se na tebe“, propojuje pocit s konkrétní událostí a očekáváním. Na podobných příkladech lze zkoušet, zda na vlastní zkušenost sedí třeba zklamání, osamělost nebo vztek. Pokud se doma mluvilo hlavně o úkolech a povinnostech, může být takový způsob rozhovoru nezvyklý i pro člověka, který jinak umí dobře vysvětlovat a řešit problémy.
Odborný pojem alexithymie zahrnuje obtíže s rozpoznáváním a popisem vlastních emocí a zaměření pozornosti spíše na vnější dění než na prožívání. Ze stručné odpovědi nepoznáme, zda člověk prožitek nedokáže pojmenovat, nebo nám ho právě teď nechce sdělit.
Začít lze u konkrétní situace
Otázka „jak se cítíš?“ je někdy příliš široká. Lze si vybrat jednu konkrétnější otázku:
- Co se stalo těsně předtím, než jsi přestal mluvit?
- Kde v těle to nejvíc vnímáš?
- Máš chuť odejít, něco vyřešit, bránit se, nebo být chvíli sám?
- Co by teď situaci zhoršilo a co by ji udělalo o trochu snesitelnější?
Odpověď „mám sevřený žaludek a nechci teď mezi lidi“ už říká něco o prožitku i o tom, co by člověku mohlo pomoci. Při dalším rozhovoru může zjistit, že se bojí setkání s konkrétním člověkem, stydí se za včerejší hádku nebo je zklamaný, že se ho nikdo nezastal. Může se v něm míchat i několik pocitů.
Stejný tělesný vjem může mít různé příčiny
Tělesný vjem je jedna z informací, kterou máme. Bušení srdce může souviset s úzkostí, námahou, nevyspáním, ale také se zdravotní potíží. Samotné místo nebo síla pocitu proto neurčí jeho příčinu. Při hledání slov pro emoci pomáhá vzít v úvahu také to, co se stalo, co člověka napadá a co by nejraději udělal.
Podobně je užitečné nechat otevřenou otázku, co doprovází vztek. Někdy je člověk zároveň smutný nebo zahanbený. Jindy se prostě zlobí kvůli překážce či nespravedlnosti. Můžeme se zeptat „je v tom ještě něco dalšího?“, aniž předem rozhodneme, co by pod vztekem mělo být.
Mluvit se dá při chůzi, začít se dá zprávou
Někomu se lépe mluví při chůzi, v autě nebo u společné činnosti, kde není nutné držet oční kontakt. Jiný začne zprávou. Někdo řekne jen: „Nevím, jak to popsat, ale poslední dny funguju hůř.“ Taková věta může být dostatečným začátkem.
Okolí může pomoci tím, že nabídne konkrétní otázku a nechá možnost neodpovědět: „Všiml jsem si, že od té schůzky skoro nemluvíš. Chceš být sám, nebo by pomohlo chvíli zůstat spolu?“ Když se druhý pustí do vysvětlování, má smysl nechat ho domluvit a ověřit si, zda jsme mu rozuměli: „Říkáš, že tě nejvíc mrzí, že tě nevyslechli?“ Může naši domněnku potvrdit nebo opravit.
I k vlastnímu prvnímu vysvětlení se lze vrátit: „Říkal jsem, že jsem naštvaný. Spíš mě mrzí, že jste se rozhodli beze mě.“ Tím se rozhovor zpřesňuje. Člověk nemusí čekat na dokonalé pojmenování, aby mohl říct, že mu není dobře nebo že by potřeboval společnost.
