„Co ti je?“ — „Nevím.“ Někdy je to konec rozhovoru. Jindy je to nejpřesnější odpověď, kterou člověk v danou chvíli má.
Stejné „nevím“ může znamenat různé věci
Člověk může vědět, co cítí, ale nechtít to říct právě teď nebo právě tomuto člověku. Může se stydět, očekávat výsměch nebo potřebovat nejprve sám získat odstup. Může také tušit, že se v něm něco děje, ale mít k dispozici jen neurčité napětí, prázdno nebo podráždění.
Tyto situace vypadají zvenčí podobně a vyžadují odlišnou reakci. Tlak „tak se konečně vyjádři“ nepomůže člověku, který nemá bezpečí, ani tomu, kdo zatím nemá slova. Snadno jen přidá další selhání: nejenže se necítí dobře, ještě o tom neumí správně mluvit.
Pojmenování je dovednost, ne povahová zkouška
Slovník emocí se učíme stejně jako jiné způsoby orientace ve světě. Potřebujeme příklady, opakování a někoho, kdo pojmy používá bez hodnocení. Pokud se v prostředí mluvilo hlavně o tom, co je potřeba udělat, člověk může být výborný v řešení problémů a zároveň tápat, když má popsat vlastní prožívání.
To z něj nedělá chladného nebo emočně neschopného člověka. Pojem alexithymie označuje dlouhodobější obtíže s rozpoznáváním a popisem emocí, ale není vhodnou domácí nálepkou pro každého muže, který odpoví stručně. Jedno „nevím“, mlčenlivá povaha ani nepovedený rozhovor nejsou diagnóza.
Začít lze u konkrétní situace
Otázka „jak se cítíš?“ je někdy příliš široká. Užitečnější může být menší krok:
- Co se stalo těsně předtím, než ses stáhl?
- Kde v těle to nejvíc vnímáš?
- Máš chuť odejít, něco vyřešit, bránit se, nebo být chvíli sám?
- Co by teď situaci zhoršilo a co by ji udělalo o trochu snesitelnější?
Odpověď „mám sevřený žaludek a nechci teď mezi lidi“ ještě neurčuje přesnou emoci. Už ale dává člověku i okolí více informací než obecné „jsem v pohodě“. Někdy se z ní později ukáže strach, stud, zklamání nebo několik pocitů najednou.
Tělo není překladač s jediným významem
Tělesné signály mohou pomoci, ale ani ony nejsou jednoduchým testem. Bušení srdce může doprovázet strach, vztek, radost, námahu i zdravotní potíž. Stažené hrdlo nemusí automaticky znamenat potlačený pláč. Smysl vzniká až z těla, situace, myšlenek a toho, k čemu člověka prožitek vede.
Stejně opatrně je potřeba zacházet se vztekem. Není správné prohlásit, že pod ním „ve skutečnosti“ vždy leží smutek. Vztek může být plnohodnotná reakce na překážku nebo nespravedlnost. Někdy se s ním pojí strach či zranění, jindy ne. Přesná slova nemají člověku vysvětlit, co musí cítit, ale rozšířit jeho možnosti zkoumání.
Rozhovor nemusí mít podobu zpovědi
Někomu se lépe mluví při chůzi, v autě nebo u společné činnosti, kde není nutné držet oční kontakt. Jiný začne zprávou. Někdo řekne jen: „Nevím, jak to popsat, ale poslední dny se mi hůř funguje.“ Taková věta může být dostatečným začátkem.
Okolí může pomoci tím, že nabídne konkrétní otázku a nechá možnost neodpovědět. Místo hádání „ty jsi určitě smutný“ lze říct: „Všiml jsem si, že ses po té schůzce stáhl. Chceš být sám, nebo by pomohlo chvíli zůstat spolu?“ Člověk dostává volbu, ne hotový výklad svého nitra.
Schopnost popsat prožívání neroste z požadavku na dokonalou otevřenost. Roste z malých pokusů, které mohou být nepřesné a postupně se opravovat. „Nevím“ pak nemusí být zavřené dveře. Může to být poctivý začátek hledání.
