Jeden kamarád se zeptá, jak se máš. Už se nadechuješ, že mu povíš o něčem, co tě trápí. Pak přijdou ostatní a místo odpovědi řekneš vtip. Kamarád zůstal stejný. Změnilo se, kdo všechno by tě slyšel a co by s tím mohl udělat.
Před ostatními může být těžší říct totéž
U blízkého kamaráda už můžeš vědět, jak obvykle reaguje. Pamatuješ si, jak se zachoval minule, když ses mu s něčím svěřil. Ve skupině přibývá nejistota: kdo pronese první poznámku, kdo se přidá a kdo se tě zastane? I člověk, který by o samotě naslouchal, může před ostatními znejistit nebo se přidat ke smíchu.
Výzkumníci popisují také „hlídání mužnosti“: okolí dává najevo, které chování uzná za dost mužské a za které přijde postih. Systematický přehled výzkumu dospívajících chlapců zachycuje v kvalitativních studiích vrstevnický tlak na odolnost, soběstačnost a skrývání zranitelnosti. Výpovědi ukazují, jak může takový tlak vést k zatajování potíží. Neurčují, jak často se to děje v českých partách.
Mlčení může chránit před skutečným výsměchem
Rada „buď odvážný a řekni to“ může přehlédnout zkušenost toho, komu radíme. Jestli se mu ostatní minule vysmáli nebo jeho sdělení roznesli dál, má důvod být opatrný. Když začne mluvit, riskuje další ponížení. Potřebuje také možnost obrátit se na někoho, u koho se s podobnou reakcí nesetká.
K obavám může patřit i to, že ho příště nepozvou, přestanou ho brát vážně nebo o něm budou říkat, že „všechno řeší“. Pokud je parta jeho hlavním okruhem přátel, hrozba ztráty přijetí může vážit víc než úleva, kterou by přinesl otevřený rozhovor.
Touha po blízkosti tím nemizí
Přátelství může stát na společné činnosti, humoru, věrnosti, pomoci i tichém doprovodu. Dva kamarádi spolu mohou trávit hodiny a přitom si o trápení říkat málo. Teprve konkrétní situace ukáže, zda jim to oběma vyhovuje, nebo zda jeden touží něco říct a netroufá si.
Niobe Way a její kolegové sledovali v opakovaných rozhovorech 55 chlapců z newyorských veřejných škol, od šesté do jedenácté třídy. Někteří se s věkem více přikláněli k představě, že mají své pocity skrývat a vystačit si sami. Jiní si dál cenili otevřenosti a důvěrných vztahů. Ani vyslovená touha po blízkosti však vždy neznamenala, že takový vztah skutečně měli. Studie zachycuje různé zkušenosti této skupiny; přímo nezkoumala, proč se někteří chlapci začali více uzavírat.
Co se stane po první vážné větě?
„Dneska nejsem ve své kůži.“ „Tohle mi není příjemné.“ „Potřebuju na chvíli vypadnout.“ Na takové větě si člověk může ověřovat, jak ostatní přijmou něco osobního. Jestli se z ní za chvíli stane přezdívka nebo historka pro další lidi, příště bude mít o důvod k mlčení víc.
Pomoci může kamarád, který nepřidá další vtip a později se v soukromí zeptá: „Chtěl jsi o tom mluvit?“ Nebo ten, kdo přestane používat přezdívku, o níž už ví, že druhému vadí, a nešíří svěřené věci jako drby. Dospělý může zastavit ponižování přímo a další rozhovor vést s klukem o samotě, aby své trápení nemusel vysvětlovat před publikem.
Člověk si může vybrat jednoho kamaráda, jiný čas nebo zprávu místo rozhovoru. K bezpečnějšímu prostředí patří i to, že takovou volbu ostatní respektují. Když se někomu nechce mluvit před celou partou, lze mu nabídnout rozhovor stranou a nechat na něm, zda nabídku využije.
I ten, kdo poslouchá, rozhoduje o dalším rozhovoru
Když se ptáme, proč kamarád nic neřekne, stojí za to vybavit si vlastní poslední reakci na něco vážného. Nezměnili jsme hned téma? Neposlali jsme jeho zprávu dál? Nesnažili jsme se pobavit ostatní právě na jeho účet? K nápravě může patřit jednoduché přiznání: „Minule jsem z toho udělal srandu. Mrzí mě to.“
Taková věta druhého nezavazuje, aby se hned svěřil. Dává mu možnost zjistit, zda se k němu příště zachováme jinak. Důvěra pak může růst i z obyčejné zkušenosti: řekl jsem něco vážného, kamarád mě vyslechl a při příštím setkání to nepoužil proti mně.
