Dítě řekne, že nechce žít, nebo se svěří, že si ubližuje. Dospělý může ztuhnout, začít mu to vymlouvat nebo doufat, že šlo jen o větu v rozčilení. Teď je potřeba dítě vyslechnout, zajistit jeho bezpečí a přizvat pomoc.
Každé sdělení o sebevraždě berte vážně. Když si dítě právě ublížilo, pokusilo se o sebevraždu nebo hrozí, že si ublíží nyní, na běžné objednání se nečeká. Rychlou zdravotní pomoc vyžaduje také náhlá výrazná zmatenost, podezření na otravu či jiný stav, při kterém je ohrožen život nebo zdraví.
Odbornou pomoc vyhledejte i při myšlenkách na sebevraždu
Dítě může mluvit o sebevraždě, aniž by se právě pokoušelo si ublížit. I tehdy potřebuje odbornou pomoc. Manuál Národního ústavu duševního zdraví doporučuje co nejrychleji zajistit další péči a pomoci s jejím vyhledáním.
Obraťte se na ošetřujícího odborníka, pediatra nebo krizovou službu a sdělte, co dítě řeklo či udělalo. Domluvte, co má následovat a kdo s ním do té doby bude. Pokud se stav zhorší nebo si nejste jisti jeho bezpečím, volejte tísňovou linku. Uklidnění po rozhovoru ani slib, že si nic neudělá, nejsou důvodem odvolat domluvenou pomoc.
Zeptejte se přímo na sebevraždu
Otázka „Ty bys přece neudělal nějakou hloupost?“ dítěti naznačuje, jakou odpověď si dospělý přeje. Zkuste jasnou větu: „Přemýšlíš o sebevraždě?“ Ptejte se klidně a nechte čas na odpověď. Podle NIMH otázka na sebevraždu takové myšlenky nevnukne ani nezvýší jejich výskyt.
Pokud dítě odpoví ano, poděkujte, že vám to řeklo. Zajímejte se o to, co prožívá, a zjistěte, zda si už ublížilo nebo se chystá ublížit si teď. Při zřejmém nebezpečí volejte pomoc rovnou; rozhovor nesmí její přivolání oddálit. Pokud něco nevíte jistě, řekněte to operátorovi nebo zdravotníkovi.
Dítě nepotřebuje dokazovat, že má na své pocity dost důvodů. Vyhněte se výčitkám a přesvědčování, jak by tím ublížilo rodině. Můžete říct: „Děkuju, že jsi mi to řekl. Chci ti pomoct a teď zavoláme někomu, kdo nám poradí, co dál.“
Zajistěte bezpečí a domluvte, kdo péči převezme
Při obavě z akutního ohrožení zůstává s dítětem bezpečný dospělý. Je-li to možné bez dalšího rizika, omezte přístup k věcem nebo místům, kde by si mohlo ublížit. Pokud hrozí násilí i vám nebo okolí, přesuňte se do bezpečí a přivolejte tísňovou pomoc. Nesnažte se nebezpečnou situaci zvládnout silou.
Vysvětlete dítěti, koho zapojujete a proč: „Záleží mi na tom, abys byl v bezpečí. Potřebujeme pomoc dalšího dospělého.“ Neslibujte, že si ohrožení necháte pro sebe. Sdílejte potřebné informace s lidmi, kteří zajišťují pomoc; dítě má vědět, co se kolem něj děje.
Ve škole zajistěte, aby s dítětem zůstal dospělý, a zapojte vedení či odpovědného člena školního poradenského pracoviště podle krizového postupu školy. Přivolání tísňové pomoci se při akutním ohrožení neodkládá do jejich příchodu. Dítě neposílejte samotné domů ani k lékaři. Při předání se ujistěte, kdo péči skutečně přebírá a zda zná důvod obav.
Pokud by dítě mohl ohrožovat právě člověk, kterému se běžně předává, sdělte tuto obavu přivolaným pracovníkům a postupujte s vedením školy podle pravidel ochrany dítěte. Podezření nelze vyřešit automatickým odesláním dítěte domů k této osobě.
Krizové linky pomohou s podporou a dalším postupem
Linka bezpečí 116 111 je pro děti a studující do 26 let telefonicky dostupná nonstop, zdarma a anonymně. Linka důvěry Dětského krizového centra funguje nonstop na číslech 241 484 149 a 777 715 215; telefonní hovor se účtuje podle tarifu operátora.
Dospělí, kteří mají starost o dítě, mohou využít Rodičovskou linku 606 021 021 v pracovní dny od pondělí do čtvrtka 9 až 21 hodin a v pátek 9 až 17 hodin. Poradenství je bezplatné, hovor se platí podle tarifu operátora.
Na krizové lince lze probrat obavy i další postup po akutní události. Při bezprostředním ohrožení však volejte přímo tísňovou službu. Na odpověď v chatu či e-mailu ani na otevření ambulance se v takové chvíli nečeká.
Po akutní pomoci domluvte, co bude dál
Zdravotníkům nebo pracovníkům navazující služby sdělte, co dítě řeklo či udělalo, kdy se to stalo, jak se stav měnil a co už jste podnikli. Oddělte vlastní pozorování od toho, co víte od jiných lidí. Předejte i dostupné informace o dosavadní péči.
Před návratem domů či do školy potřebujete s odborníky domluvit další podporu: kdo bude s dítětem, jak postupovat při zhoršení, kam volat mimo běžné hodiny a kdy proběhne další kontrola. Zapojte dítě přiměřeně jeho věku a stavu. Plán má být srozumitelný i jemu.
S orientací v návazné péči pomůže přehled Kdo může pomoci jako první. Po návratu se dítěte dál ptejte, jak se má a co mu pomáhá. Mělo by vědět, na koho se může obrátit, když se myšlenky vrátí nebo když ještě nedokáže říct, co potřebuje.
