V předchozích dílech jsme mluvili o pozorování změn, rozhovoru a hledání prvních dveří k pomoci. Jsou však chvíle, kdy další sledování nestačí. Dítě řekne, že nechce žít. Naznačí, že si ublíží. Právě si ublížilo, je silně zmatené či rozrušené, hrozí násilí nebo dospělý nedokáže zajistit jeho bezpečí.
V takové chvíli není nutné nejprve zjistit správnou diagnózu ani mít jistotu, že dítě své sdělení „myslí vážně“. Každou zmínku o sebevraždě nebo aktuálním ohrožení je potřeba brát vážně. Bezpečnější je požádat o akutní pomoc i v nejistotě než čekat na důkaz, který může přijít pozdě.
Ptejte se přímo a klidně
Obava, že přímá otázka dítěti sebevraždu vnukne, může dospělého vést k náznakům: „Ty bys přece neudělal nějakou hloupost?“ Dítě z takové věty snadno pozná, jakou odpověď si přejeme. Přímá otázka sebevražedné jednání nezpůsobuje. Může naopak otevřít cestu k pravdivé odpovědi.
Lze se zeptat: „Napadá tě, že nechceš žít?“ nebo „Přemýšlíš o tom, že by sis ublížil?“ Pokud dítě odpoví ano, zachovejte co nejklidnější tón. Poděkujte, že to řeklo, a nesnažte se jeho pocity vyvrátit větami o tom, kolik má důvodů žít. Pro další postup je důležité vědět, zda je nebezpečí právě teď, ale není úkolem rodiče či učitele provést vlastní podrobný výslech nebo rozhodnout, že určité odpovědi znamenají bezpečí.
Ptejte se jen na informace potřebné k okamžité ochraně a k předání zdravotníkům či operátorovi. Nežádejte dítě, aby svůj stav dokazovalo, a nevyjednávejte s ním slib, že si nic neudělá, jako náhradu odborné pomoci.
Dítě nezůstává samo
Při vážné obavě z bezprostředního ohrožení zůstává s dítětem bezpečný dospělý. Je-li to možné bez dalšího rizika, omezí přístup k věcem nebo místům, jimiž by si dítě mohlo ublížit, a přivolá pomoc. Sám se přitom nevystavuje nebezpečí a postupuje podle pokynů tísňové linky.
Tajemství v této situaci slíbit nelze. Dítěti lze říct: „Jsem rád, že jsi mi to řekl. Teď potřebujeme někoho, kdo nám pomůže zajistit tvoje bezpečí. Zůstanu s tebou a řeknu ti, co dělám.“ Zapojení dalších lidí není trest za svěření. Je to převzetí odpovědnosti dospělým.
Ve škole dítě nesmí zůstat samo ani být prostě odesláno domů. Zaměstnanec školy zapojí vedení a odpovědné členy školního poradenského pracoviště podle krizového postupu školy a zajistí návaznost na zákonného zástupce nebo tísňovou pomoc. Pokud existuje podezření, že dítě ohrožuje právě osoba, které by se běžně předávalo, zaměstnanec situaci neřeší sám: okamžitě zapojí vedení a postupuje podle povinností školy při ochraně dítěte.
Krizová linka může pomoci, ale nenahrazuje záchranku
Dítě nebo studující do 26 let může kdykoli volat na Linku bezpečí 116 111. Podle provozovatele je telefonická pomoc nonstop, zdarma a anonymní. Linka důvěry Dětského krizového centra funguje nonstop na číslech 241 484 149 a 777 715 215 a je dostupná z celé České republiky. Dospělý, který má starost o dítě, může využít Rodičovskou linku 606 021 021 v jejích aktuálních provozních hodinách.
Tyto služby mohou dítě či dospělého podpořit, pomoci uspořádat další krok a doporučit návaznou péči. Jestliže je však život nebo zdraví bezprostředně ohroženo, volejte přímo 155 nebo 112. Krizový chat, e-mail ani čekání na otevření ambulance nejsou pro akutní situaci náhradou.
Předáním akutní péče odpovědnost nekončí
Po příjezdu zdravotníků nebo předání dítěte službě sdělte stručně, co dítě řeklo nebo udělalo, jak se jeho stav měnil a co už se stalo pro bezpečí. Nepřikrášlujte situaci ze strachu ze stigmatizace, ale ani nedoplňujte domněnky jako fakta.
Po odeznění bezprostředního nebezpečí je potřeba jasný návazný plán: kdo je s dítětem, kam se obrátit při zhoršení, jaká odborná kontrola následuje a co vědí další odpovědní dospělí. Návrat domů nebo do školy nemá znamenat návrat k mlčení. Dítě potřebuje vědět, že nemusí krizi znovu unést samo a komu může říct první větu, i když ještě neumí vysvětlit všechno ostatní.
