Tribuna zpívá, šály jsou nad hlavou a soupeř právě nastupuje. Napětí k utkání patří. Pak zazní pokřik, který už nemíří na výkon ve hře. Ponižuje hráče nebo fanoušky kvůli původu či pohlaví.
Co se změní, když už nejde o hru
Fanouškovství může znamenat společné výjezdy, rodinné vzpomínky i přátelství, které přežije několik neúspěšných sezon. Dres připomíná město nebo člověka, s nímž jsme šli poprvé na stadion. Vztah ke klubu tak může spojovat i několik generací. Otázkou je, co od sebe lidé ve jménu této věrnosti požadují.
Posměšek kvůli promarněné šanci míří na dění v utkání. Rasistická urážka napadá člověka kvůli tomu, kým je nebo za koho ho útočník považuje. Výhrůžka fanouškovi při odchodu zase přesouvá spor z výsledku zápasu k jeho bezpečí. Všechny tyto situace mohou být hlasité, ale samotná hlasitost jejich rozdíl nevysvětlí.
Pomáhá ptát se konkrétně: na co pokřik útočí, koho zasahuje a co po něm následuje? Nadsázka není univerzální omluvenka. Člověk, který je terčem, nemusí dokazovat svou odolnost tím, že se zasměje nebo na stadion přijde znovu. Ani absence viditelné reakce neříká, že je všechno v pořádku.
Když nesouhlas vypadá jako zrada klubu
Představme si nováčka ve fanouškovské partě. Zná chorály, těší se na výjezd a nechce pokazit společnou náladu. Když začne ponižující pokřik, může váhat: nepřidat se znamená zůstat nápadně potichu. Pokud se navíc ozve „kdo nezpívá, není náš“, už nejde pouze o podporu mužstva. Parta podmiňuje přijetí účastí na konkrétním jednání.
Vedle sebe mohou stát lidé, kteří pokřik schvalují, lidé, kterým vadí, i ti, kteří nerozuměli slovům. Z pohledu jednotlivce však nemusí být zřejmé, kdo je na jeho straně. Proto je užitečné mluvit o hranicích i před zápasem, kdy člověk nemusí odpovídat před rozkřičenou skupinou.
„Na výjezdy s vámi jezdit chci, tenhle pokřik ale zpívat nebudu“ odděluje vztah ke klubu od konkrétního chování. Reakce přátel pak ukáže, zda takové rozlišení přijmou. Podobnou situaci rozvíjí článek V partě se cítíte skvěle. Co se stane, když řeknete ne?. Při výhrůžkách má přednost bezpečí a pomoc mimo skupinu.
Skupina může podporovat i opačné jednání. Zkušený fanoušek může nováčkovi říct, že do ponižování se zapojovat nemusí. Organizátor výjezdu může dopředu vysvětlit, jak řešit problém a na koho se obrátit. Věrnost se potom projevuje třeba tím, že lidé pomohou kamarádovi bezpečně se vrátit, ne tím, kdo překřičí ostatní nejhorší urážkou.
Nesouhlas nemusí mít podobu souboje na tribuně
Bezpečný postup závisí na situaci. Rozhovor s kamarádem o přestávce je něco jiného než konfrontace s agresivní skupinou. Člověk se může nepřidat, přejít k pořadatelské službě nebo využít kontakt pro hlášení incidentů, který daný klub či pořadatel zveřejňuje. Podporu jiného pokřiku má smysl zkusit jen tam, kde tím nevznikne další ohrožení.
Při oznámení pomůže popsat událost: v jakém sektoru a přibližně kdy se stala, co zaznělo či co někdo udělal a zda ohrožení trvá. „V sektoru za brankou opakovaně vyhrožují jednomu návštěvníkovi“ je užitečnější než obecné „fanoušci se chovají hrozně“. Není potřeba nejprve shánět záznam za cenu vlastního bezpečí.
Při bezprostředním ohrožení volejte v Česku policii na lince 158 nebo 112. Sdělte místo a co se děje, dál se řiďte pokyny operátora a zasahujících složek. Běžný klubový formulář pro pozdější zpětnou vazbu nenahrazuje přivolání akutní pomoci.
Zasaženému člověku lze v bezpečné chvíli nabídnout doprovod k pořadateli nebo se zeptat, co potřebuje. Nemusí chtít veřejně vysvětlovat svůj původ ani celý zážitek opakovat ostatním. Pomoc může znamenat doprovod do bezpečí nebo podporu při oznámení podle toho, co si přeje.
Pořadatel má víc možností než zákaz a megafon
Saint-Deniská úmluva Rady Evropy spojuje ochranu zdraví a bezpečí, předcházení násilí a služby návštěvníkům. Vedle plánování stadionu a proškolení personálu zdůrazňuje pravidelný dialog s fanoušky i spolupráci mezi pořadateli, policií a dalšími aktéry. Bezpečná návštěva tedy začíná dřív, než někdo poruší pravidlo.
Pro návštěvníka to může mít velmi obyčejnou podobu: najde správný vstup, ví, koho oslovit, a při problému ho nikdo neposílá od člověka k člověku. Užitečný test pro klub zní: dokázal by nový návštěvník v hluku a stresu zjistit, kde mu pomohou? Informace ukrytá hluboko na webu nemusí tento úkol splnit.
UEFA ve své politice proti diskriminaci propojuje prevenci, rozpoznání incidentů, hlášení a vzdělávání. Materiály nabízí také dětem, rodičům a trenérům. Její rámec ukazuje, že odpovědnost za prostředí neleží pouze na člověku, který se právě stal terčem. Konkrétní dostupné postupy je však potřeba hledat u dané soutěže a pořadatele.
Také sankce potřebují rozlišování. Doporučení výboru Saint-Deniské úmluvy z roku 2025 vybízí vlády k přednostnímu řešení individuální odpovědnosti. Plošné zákazy pro hostující fanoušky mají podle něj zůstávat krajní možností při závažném riziku, které nelze zvládnout jinak. Jde o doporučení pro tvorbu pravidel, nikoli o tvrzení, že každý konkrétní kolektivní zákaz je automaticky nezákonný.
Co se děti naučí cestou ze zápasu
Dítě může slyšet urážku, jejímž slovům nerozumí. Dospělý ji nemusí opakovat, aby vysvětlil rozdíl: „Tohle nebylo kvůli tomu, jak hráč hrál. Nadávali mu kvůli tomu, kým je.“ Zároveň může pojmenovat vlastní radost i zklamání ze zápasu. Dítě tak nemusí volit mezi silnými emocemi a respektem k lidem.
Podobně lze mluvit o chování vlastního týmu. Uznat dobrý výkon soupeře nebo odmítnout urážku od oblíbeného hráče neznamená vyměnit klub. Znamená to připustit, že barva dresu nerozhoduje o přijatelnosti všeho, co člověk udělá.
Fanouškovská kultura se ukáže při návratu na další utkání. Může přijít člověk, který minule upozornil na problém? Změnil se postup pořadatelů, nebo jen na chvíli zmizelo nepříjemné téma? Tribuna může dál zpívat, vtipkovat i hlasitě chtít vítězství. Podstatné je, zda na ní zůstává místo také pro lidi, kteří chtějí fandit a přitom se nemusí bát.
